Téměř každé manželství na počátku své cesty začíná pohádkově.... romantické procházky v parku, zamilované pohledy, něžná obětí, vášnivé polibky a krásný pocit, že jsme konečně našli toho pravého člověka, s kterým bychom chtěli zůstat až do konce našeho života.

Zní to sice hezky a možná tomu ze začátku všichni věří, ale myslím si, že v dnešní době je to čím dál větší vzácnost najít pár, který by i po dvaceti letech žil ve stále spokojeném manželském svazku, natož spolu zůstali až do smrti. Ale na druhou stranu když se něco takového povede, musí to být krásné.
Jenže manželství není jen o příjemných společně prožitých chvílích a určité jistotě a pocitu bezpečí, který si oba vzájemně dávají, ale i o tom sdílet s druhým starosti, těžké chvíle a bolest, které je mohou na společné cestě životem potkat.

Jistě si všichni vzpomeneme na větu, kterou slyšíme při každém svatebním obřadu: „V nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě ". Co nás při tom napadne? Asi si řekneme, že je to stále ta samá fráze, která je jen pouhou zvyklostí. Ale kolik lidí si v tu chvíli uvědomí, zda by vůbec dokázali se svým partnerem zůstat, kdyby se mu stalo něco vážného a třeba až do konce svého života musel být upoután na invalidní vozík?
Možná je přehnané se neustále zaobírat myšlenkami a žít ve strachu, co kdyby se mně nebo mým blízkým něco takového stalo, ale člověk by musel být blázen, aby ho tato reálná možnost nikdy nenapadla. Nikdo nemůže mí naprostou jistotu, jak se v této situaci zachová.

Myslím si, že jedním z důvodů, proč se dnes lidé do manželství „nehrnou", je ekonomická situace v naší zemi. Je to problém státu, že jeho podpora manželských svazků a rodiny vůbec je tak malá, že mnoho lidí pochybuje o jakémkoli smyslu uzavírání manželství před státem. Navíc žijeme v době, kdy nejprve přichází na řadu vzdělání, kariéra a až poté zakládání rodiny. Kromě toho jsou obřady stále častěji považovány jen za pouhou formalitu, která je zbytečná, protože beztak nemá žádný vliv na to, jestli budeme toho druhého více milovat.

Někteří lidé jsou zase přesvědčeni o opaku. Manželství je podle nich nutností a pohoršuje je,
že pár vychovává děti a přitom nejsou svoji. Myslím, že na tom zase až tak nezáleží, ale asi je pak těžké po rozchodu vymáhat po partnerovi výživné na dítě a rozdělovat si s ním majetek, když nežili v manželském svazku.

Já osobně jsem ráda, že moji rodiče mají i po dvaceti letech manželství stále hezký vztah a i já bych si přála, abych měla to štěstí a našla člověka s kterým bych zůstala až do konce života. Není totiž nic krásnějšího, než když jdu parkem a vidím babičku s dědečkem, kteří se vedou za ruce... už si sice nevyměňují zamilované pohledy, vášnivě se nelíbají, ale je vidět, že i po těch všech společných letech plných radostí i problémů, jsou rádi, že mají jeden druhého.

Poslal(a): Sommerová Simona, 17.5.2007