Kdysi dávno? Ano, je to tak. Byla jsem hloupá a naivní puberťačka, která věřila v lásku, ve štěstí v to, že se jí jednou splní všechny její sny…malovala jsem svůj vlastní svět a slepě věřila v to, že jednou to nebude sen, ale skutečnost. Prahla jsem po někom, kdo by mě měl rád…miloval mě…kdo by mi dal pocit bezpečí, chránil mě a já jsem pro něj chtěla znamenat, to co on pro mě…celý svět…Představovala jsem se, že to budeš právě Ty, kdo mi bude stírat slzy bolesti a ponížení. To Ty jsi mě měl chápat a milovat takovou jaká jsem se narodila. Stačila by mi jenom Tvá čistá upřímnost, která by mi dala všechnu krásu světa a mé slzy by byly jenom poloviční, má bolest s Tebou by byla jen minimální. Rány osudu by jsi mi pomáhal odhazovat a zdraví by jsi mi zaručil Tvým tlukotem srdce… Jak krásné co? Všichni dobře víme, že tady jde jenom o kopii krásného snu. Snu někoho, kdo touží žít. Chce žít, ale nějak mu síly nestačí…je tu psáno o Tobě! Nevěříš? To ani nemůžeš…ty totiž neexistuješ. Jsi jenom výplod mé fantazie…jsi to co mě drží nad vodou jenom…sen. Snít je krásné, protože pro některé je to útěk od reality…kdo snít nedokáže, pravděpodobně nemůže přes bolest, co cítí dělat vůbec nic. Píšu tady o snu a přitom skutečnosti se nějak vyhýbám…skutečností si bohužel Ty…člověk z masa a kostí. Díky Tobě jsem měla tu čest poznat pravý opak mého snu, ale patří Ti můj Dík…Otevřel jsi mi oči, já přestala polykat naivitu, přestala oplakávat nekonečně dlouhou naději, probudila se a řekla „dost“. Miluji Tě a milovat Tě ještě dlouho budu, ale snít o tom co bylo nebo co by být mohlo? To bylo za let, kdy jsem věřila, že sen se vždycky stává skutečností…promiň ale…bylo to už kdysi dávno…

Poslal(a): Kdysi dávno, 17.5.2007