Shoří všecko, co mám…jestli odejdeš…Tak bolestná slova, znamenající pro někoho celý svět. Všechny dny, co působíme na tomto světě něco hledáme! Někdo hledá lásku a štěstí, někdo přítele a bezpečí, někdo sám sebe…Řekla jsem „konec“! Nechci konec celého světa ani konec svého života. Chci jen konec světa, ve kterém se pohybuji já sama. Pohybuji se jenom mezi samými „podezřelými lidmi“! Lidmi, které zajímá jen oni sami…A to se potom často cítím, jako kdybych ztratila slunci v duši…Ne, vlastně neztratilo, ono se mi jenom schovalo za černý oblak dýmu a kouře…za ohavný smog života, který žije jen v naději z dalšího dne. Když chci dokážu to…jenom bezmocná slova. Bezmocná jako jsem já sama. Slova, slova a činy?Kdepak se mi jenom schovaly? To je právě to...schovali se za velikou zeď bezmocnosti…Bezmocnost je jako smrt. Nevíš jestli zemřeš, nebo zůstaneš žít…prostě nevíš…a já chci zemřít?Ne, to bude jenom nějaký omyl. Jenom nějaká chyba, kterou udělá každý z nás smrtelníku…Už nikdy nechceš cítit bolest? Neblázni člověče…pokud necítíš bolest, tak to už jsi někde na cestě do nebe! Psát z posledních sil a myslet si, že je to naposledy je oživující myšlenka…a může se z toho stát i oživující popit a čin, pokud víš, jak to všechno zrealizovat. Vím, jak to realizovat, protože chci věřit, že s usínáním budou mizet i mé síly a s probouzením se objeví nové, větší a silnější…S dnešním bezbranným odcházením do říše snů odcházím i já. Člověk se samými zábranami, s docházejícím dechem, s utrpením a s prázdnotou v srdci…odejdu a už se nikdy nechci vrátit…“nikdy“!Ne, že nechci, už se nevrátím vůbec. A za to můj milý světe můžeš poděkovat Tvému drahému příteli osudu. On to tak chce. Chce, abych se konečně probudila, ale bohužel bez Tebe…Říkáš bohužel?Mlč! Potrápil jsi mě už hodně, ale vlastně Děkuji Ti, že jsi mi dal velkou životní zkoušku, kterou jsem už dodělala. A jestli za výbornou? Tak na to Ti odpoví, už jen osud. Křičíš, už to ukonči? Máš pravdu končím…končím s Tebou…Už nikdy Ti neukážu své slabé stránky! To tak, aby si toho zase zneužil co?To Ty jsi mi dovolil, abych zkusila, jak chutná naivita. Nepovedlo se! Už jsem jí přeplněná natolik, že už po ní v budoucnu hodně dlouho nesáhnu. Pro s Tebou ještě vůbec mluvím? Když jsi mi vzal vše, co jsem Ti jen na malinkou chvilinku ukázala?! Už chápu…chceš jenom vědět jestli si nedělám legraci nebo jestli to máš vzdát než Tě porazí můj rozum co? Tak tady máš výsledek na který, tak netrpělivě čekáš s poslední nadějí na výhru!
„Chci žít jako luna na temném nebi. Vzhlédnu šťastně a rozzářeně každičký den. Vždy mě budou obklopovat jenom samé hvězdy, které mě za všech okolností ochrání. A pokud se Ti podaří seslat na mě černé mraky v podobě ohavného smogu života, neměj strach…stojí při mně ještě vítr…“ PROHRÁL JSI!

Poslal(a): Můj světe..., 17.5.2007