Nejsou moc daleko časy, kdy jsem v sobě řešila neopětovanou lásku s mému skvělému kamarádovi, říkala jsem si, že nic horšího být snad ani nemůže... může... tohohle svého kamaráda bohužel miluju opravdu bez jakýchkoli podmínek. Tenhle člověk je snad pro mě stvořený, ale jak se zdá, asi si moc váží našeho přátelství a nechce ho komplikovat jakýmikoli jinými vztahy...za ty roky jsem si zvykla, slabost pro něj budu mít asi už vždycky, ale každý má tajnou lásku...Mnohem horší je, když se v životě objeví další člověk, člověk, který se vztahům nebrání...zamilovala jsem se podruhé v životě...bylo to krásné, intenzivní, ale krátké, dostala jsem kopačky kvůli jiné...je to asi měsíc a já naprosto nevím jak žít se svým rozervaným srdcem...za letních dnů jako je ten dneštní koukám z okna a přemýšlím, proč jsou dva, oba mám fakt ráda, jednoho miluju druhého zbožňuju, ani jeden na mě nikde nečeká a už snad se mnou ani nepočítá...jsem sama, brečím a doufám, že se musí stát něco, co zničí tuhle etapu života. Nikdy jsem nepochopila proč holky, které nejsou moc chytré hezké ba ani milé mají chlapy a já se utápím ve stesku... kolik slz budu muset vyplakat? kolik nocí probdít? kolik minut přemýšlet o lásce? kolik článků napsat? kdy už budu zas alespoň na chvíli šťastná? kdy?

Poslal(a): evelyn, 15.6.2007