A tak se ptám k čemu to je a co z toho zbylo, když uznávám sama, že nejlepší škola je „život“.Sám „život“ Tě naučí něco, co Tě nikdo jiný naučit nedokáže. Naučí Tě lásce, bolesti, slzám, smíchu a všem Tvým situacím. Mě toho naučil hodně…dal mi tolik, abych se dokázala bránit, ale abych byla ještě silnější tak mi to zase vzal, ať si to nějak zasloužím…Vzal mi něco, pro co musím trpět s každým usínáním a probouzením…vzal mi klíč od mého vlastního srdce a to mi vykrvácelo…vykrvácelo mi nedostatky, které jsem mu nedokázala dát. Neměla jsem dostatek síly na to, abych jej ubránila a teď musím trpět.Na začátku téhle propasti jsem se asi příliš nakláněla…Nakláněla jsem se tak moc, až jsem se zřítila dolů, kde mě začaly pomalu, ale jistě pohlcovat proudy vody a mých vlastních slz.Topila jsem se tak, že v jednu chvíli jsem si myslela, že mé srdce už přestalo radši bít. Ale zase sám „život“mi dal trochu síly, abych mohl na chvíli vyplavat na hladinu a nadechnout se. Sice jsem se nadechla jen na malinkatou chvilinku a se šrámy v duši i srdce se začala opět topit, ale na pár hodin mi to pomohlo.Ve chvíli, kdy jsem se stávala obětí propasti, jsem najednou otevřela oči a nad hladinou někde hodně v dáli mě svými paprsky hladilo slunce a jako by mi říkalo „ještě vydrž“! Myslela jsem si, že jen blouzním, ale pletla jsem se…i přes tu nekonečnou hloubku vody a propasti jsem cítila, že se něco děje…zvedá se vítr. Ne, já jsem to necítila…já v to doufala, věřila…a ono se to splnilo. Zvedl se vítr, oblohu zahalila černá mračna a začala nelítostná vichřice…Škubalo mi to srdce, protože rozum mě zradil, ale i přesto, jak hrozně dlouho to všechno trvalo mě dokázal déšť, který přivolal vítr a mraky na pomoc vyplavit na břeh, kde jsem se zachytila několika trnitých větví. Ucítila jsem ukrutnou bolest, ale hlavou mi blesklo, když už jsem se ocitla kousíček od břehu, tak musím bojovat, abych se dokázala vyškrábat na pevnou půdu…když jsem se tam lezla přímo po čtyřech, jak mě všechno bolelo. Díky tomuto mi dal „život“ zase o něco více síly a já jsem se dokázala posadit, alespoň kousek dál od příšerné propasti. No a teď tu jen tak sedím se zlomených srdcem v dlaních, bez duše, bez krásných vzpomínek, které jsem kdy měla, bez úsměvu, prostě bez všeho krásného a přemýšlím. Snažím se vymyslet něco, co by stálo za to, abych se mohla postavit a dát své srdce i duši někomu, kdo do něj dá vše to krásné o čem jsem snila než jsem spadla do propasti u které jsem se jen tak procházela a ze zvědavosti nakláněla. Proto, Tě prosím „živote můj“, dej mi po téhle nezapomenutelné životní zkušenosti zase trochu síly, abych se mohla zvednout a jít tam, kde konečně pochopím Tvůj smysl…vím, že mi tu sílu jednou dáš, ale hrozně se bojím toho, že mě tady necháš ještě dlouho sedět a trápit se dokud buď nepřečkám a nevydržím, anebo se zase zvědavě nenakloním nad propast…
A tom je život…jestli něco moc chcete, tak si to musíte zasloužit, ať už je to jenom síla na to říct někomu navždy sbohem…

A tak se ptám k čemu to je a co z toho zbylo, když uznávám sama, že nejlepší škola je „život“.Sám „život“ Tě naučí něco, co Tě nikdo jiný naučit nedokáže. Naučí Tě lásce, bolesti, slzám, smíchu a všem Tvým situacím. Mě toho naučil hodně…dal mi tolik, abych se dokázala bránit, ale abych byla ještě silnější tak mi to zase vzal, ať si to nějak zasloužím…Vzal mi něco, pro co musím trpět s každým usínáním a probouzením…vzal mi klíč od mého vlastního srdce a to mi vykrvácelo…vykrvácelo mi nedostatky, které jsem mu nedokázala dát. Neměla jsem dostatek síly na to, abych jej ubránila a teď musím trpět.Na začátku téhle propasti jsem se asi příliš nakláněla…Nakláněla jsem se tak moc, až jsem se zřítila dolů, kde mě začaly pomalu, ale jistě pohlcovat proudy vody a mých vlastních slz.Topila jsem se tak, že v jednu chvíli jsem si myslela, že mé srdce už přestalo radši bít. Ale zase sám „život“mi dal trochu síly, abych mohl na chvíli vyplavat na hladinu a nadechnout se. Sice jsem se nadechla jen na malinkatou chvilinku a se šrámy v duši i srdce se začala opět topit, ale na pár hodin mi to pomohlo.Ve chvíli, kdy jsem se stávala obětí propasti, jsem najednou otevřela oči a nad hladinou někde hodně v dáli mě svými paprsky hladilo slunce a jako by mi říkalo „ještě vydrž“! Myslela jsem si, že jen blouzním, ale pletla jsem se…i přes tu nekonečnou hloubku vody a propasti jsem cítila, že se něco děje…zvedá se vítr. Ne, já jsem to necítila…já v to doufala, věřila…a ono se to splnilo. Zvedl se vítr, oblohu zahalila černá mračna a začala nelítostná vichřice…Škubalo mi to srdce, protože rozum mě zradil, ale i přesto, jak hrozně dlouho to všechno trvalo mě dokázal déšť, který přivolal vítr a mraky na pomoc vyplavit na břeh, kde jsem se zachytila několika trnitých větví. Ucítila jsem ukrutnou bolest, ale hlavou mi blesklo, když už jsem se ocitla kousíček od břehu, tak musím bojovat, abych se dokázala vyškrábat na pevnou půdu…když jsem se tam lezla přímo po čtyřech, jak mě všechno bolelo. Díky tomuto mi dal „život“ zase o něco více síly a já jsem se dokázala posadit, alespoň kousek dál od příšerné propasti. No a teď tu jen tak sedím se zlomených srdcem v dlaních, bez duše, bez krásných vzpomínek, které jsem kdy měla, bez úsměvu, prostě bez všeho krásného a přemýšlím. Snažím se vymyslet něco, co by stálo za to, abych se mohla postavit a dát své srdce i duši někomu, kdo do něj dá vše to krásné o čem jsem snila než jsem spadla do propasti u které jsem se jen tak procházela a ze zvědavosti nakláněla. Proto, Tě prosím „živote můj“, dej mi po téhle nezapomenutelné životní zkušenosti zase trochu síly, abych se mohla zvednout a jít tam, kde konečně pochopím Tvůj smysl…vím, že mi tu sílu jednou dáš, ale hrozně se bojím toho, že mě tady necháš ještě dlouho sedět a trápit se dokud buď nepřečkám a nevydržím, anebo se zase zvědavě nenakloním nad propast…
A o tom je život…jestli něco moc chcete, tak si to musíte zasloužit, ať už je to jenom síla na to říct někomu navždy sbohem…

Poslal(a): ne.šťastná, 18.6.2007