...The hardest part of leaving is letting go...

Proč je opouštění/zapomínání tak těžké? Protože ho ve skutečnosti v hloubi duše nechceme. Netoužíme po osvobození a vyrovnání, protože se bojíme, že jakmile se tak stane budeme nuceni přiznat si, že je konec. Obáváme se zapomnění a nechceme se vzdát toho, na čem jsme tak dlouhou dobu lpěli a co nás více či méně často dělalo šťastnými. Není proto divu, že se odcházení stává tak těžkým. Nikdo se totiž ochotně/snadno/dobrovolně nevzdá(vá) svého štěstí. Máme strach, že jakmile se vyrovnáme s odchodem, tak vše, co jsme milovali, zanikne v nenávratnu, a že vzpomínky časem vyblednou a zmizí. Odevzdáváme se tímto do rukou neznámu, jež se zdá býti na první pohled cizí a ponuré. Ztrácíme svou jistotu, ať už byla jakáko-li - šťastná či občasná. Stále lpíme na tom, co už dávno není idealizujíc si uplynulé časy jen protože, se je bojíme ztratit. To vše je působené strachem vyvolávaném neznámem a podvědomým pocitem zapomenutí při vyrovnání se s realitou. Bohužel, nic se nevrátí a nic netrvá ani věčně, není to útěcha pro probdělé noci v osamnění, je to pouhý fakt nesoucí s sebou závan těch nejhorších nočních mur.

Máme pocit, že akceptování odchodu znamená nenávratnou ztrátu toho, co pro nás tolik znamenalo. Člověk pak vlastně již nelpí na partnerovi či blízkém, ale na tom, co pro něj představuje a znamená. Přestože se Vám partner již dávno hnusí a jediný jeho dotek je Vám nemyslitelný, stálé nedokážete jít dál a vzdát se všeho s ním spojeného. Již dávno však nemilujete jeho, ale pouze city a vzpomínky, které ve Vás vyvolává. Není snadné vzdát se snů i když to pro Vás stělesňuje (potencionálně) hořko-slanou svobodu.

Poslal(a): sad_girl, 26.6.2007