Těšila jsem se tam. Chtěla jsem vás všechny poznat jinak než jen v práci. A možná hlavně tebe. Možná také kvůli tobě jsem tam zůstala tak dlouho. Odešli jsme spolu, autobus mi nejel tak jsem šla s tebou zamknout školu. Prošli jsme ji po tmě a bylo to všechno fajn. Při rozloučení jsem sebrala odvahu a dílem protože jsem uvnitř trochu provokatér a trochu pro vyjádření sympatií jsem ti dala pusu. Objal jsi mne a políbil také. Byl to okamžik ale v tvé náruči mi bylo krásně, cítila jsem se v bezpečí. Protože jsem to nečekala řekla jsem ti na odchodu, že jsem myslela že mi od tebe žádné nebezpečí nehrozí. V pondělí jsi se mne zeptal co jsem tím nebezpečím myslela, jestli ti to chci vysvětlit. Neměla jsem odvahu podívat se ti do očí a přiznat že jsi mi pomotal hlavu a odstartoval spoustu snění. Byla jsem jak blázen s hlavou v oblacích. Ale jen na čas. Nedostatek sebevědomí, nejistota, že všechno je jinak, že se mi vysměješ, že to tak necítíš mně začaly přibližovat k depresi z vlastní neschopnosti. Nedokázala jsem ti dát nic najevo,nijak to řešit. Vlastně jsem se chytla sama do pasti. Čas však asi opravdu nejlepší lékař a já si pomalu uvědomuji, že vše bylo přehnané - cítím k tobě sympatii, vyzařuje mi z tebe pozitivní energie, je mi v tvé přítomnosti dobře, ale už dokážu brát vše s chladnou hlavou. Připadám si jak malá, hloupá holka, co to všechno nezvládla. Nevím, co bude dál, jestli budu mít odvahu dát ti to přečíst, jestli se mi nevysměješ nebo se na mně nebudeš zlobit, ale takhle to cítím. A protože bych ti to do očí nikdy asi neřekla, zvolila jsem tento způsob.

Poslal(a): ŠÁRKA, 27.6.2007