Cesta
Má cesta-má pouť života... Jdu stále dál. Nechci se vzdát. Nezastavím, neklesnu na kolena. Teď ne! Nechci nemůžu, nesmím! Ta cesta je dlouhá a o to delší ještě bude, já to vím. Těší mě to, a zároveň mě to děsí! Ale děsí mě víc skutečností. Třeba to, že jdu po neznačené cestě. Nevyznám se na ní. Nemám mapu ani kompas... Mám zůstat ne své cestě? Mám se k někomu přidat? Zahnout? Doleva nebo doprava? Couvnout? Jen to ne... Nejsem přeci srab! Myslím, doufám, chci! Možná až moc emotivní slova, jenom doufám, že jsou na místě. Musím sebrat všechnu odvahu, která ve mně ještě zůstala. Pokud teda ještě nějaká je. A rozběhnout se! Nezastavit! Poperu se s překážkama, bude-li třeba. Nechci se jen tak vzdát. Vím, život je cesta. Cesta, u které neznám směr. Nemám vlastně ani důvod tu zůstat. Proč jsem teda tady? Život je dlouhý a nejasný, plný tmavých zákoutí a míst, které bych nejraději vynechala. Ale to nejde. Je to život, prostě to sem patří. Musí to tam být, aby potom přišly ty lepší úseky plné sluníčka, rodostí a štěstí. Jsou jasné a krásné... A skoro nekonečné... Kudy mám jít, abych je našla? ptám se. Kam se vydat a s kým? Kdo mi poradí? Ale kdo mě bude poslouchat? Všichni jsou natolik zaneprázdnění svou cestou, svým životem, osudem... Nikdo mi neporadí, nepomůže, nikdo mě neslyší. Každý má své představy, sny, ale i překážky... Všichni mají svůj život a do ostatních životů se nepletou. A pokud už se rozhodnou svou cestu s tvou zkřížit, nestojí to většinou za moc. Zahalí tě do neviditelné mlhy nevědomosti, nevnímáš, nevíš... Jsi jako po pořádné dávce drog, vidíš jen to nedůležité a mozek máš ve stavu "vypnuto". Vyvolávají obrovskou divokou bouři, cítíš se jako feťák. Víš, že jsi udělal krok vedle, ale už nemáš na to, aby ses toho zbavil. Nakonec jen zanechají spoušť a nekončící prázdno... Je to právě to ticho, které je po každé bouři. Ticho, které čeká na další bouři. A tak to musím zvládnout sama. A já vím jen jedno: Život je boj! Tak bojuj nebo nepřežiješ. Mám na výběr, ale moje odpověď je prostá. Chci žít! Takže sem se rozhodla bojovat! Vytrvat! Ale... Vrtá mi hlavou druhá možnost. Nepřežiješ? Ale kdo tu přežije? Bohužel, odpověď mě zaráží, až děsí. NIKDO?!? Ani ty, ani já... Nikdo. Ale i pro totu skutečnost se vyplatí bojovat a vytrvat až do úplného konce. Konce všeho, co tu je, konce mojeho života, mojí smrti. Zaráží mě to. Vždyť každý člověk se probudí do prohraný bitvy. Probudí se do světa s vědomím, že je to jen hra, ze které neprojde živý. Ví, že toto opravdu nepřežije. Život je válka, kterou nikdy nevyhraješ. Ale i přes tuto hrozbu se každý z nás narodil. Jsi tu, tak si to užívej.
Všerejšek, ta hloupá minulost, už nevyřešíš, je pryč. Zítřek je dálná budoucnost. Je to jako obzor, za který nedohlédneš. Ale dnešek, ta krásná příromnost tvojí skutečnosti, právě ten můžeš ještě dnes ovlivnit. Vím, je to těžké, ale snaž se vytrvat. Protože jen vytrvalostí a trpělivostí můžeš něčeho dosáhnout...
Proto říkám, že život je cesta. Cesta života tě povede stále dál. Je to cesta, kde neznáš směr. Nemáš vlastně ani důvod tu zůstat... Ale i proto jsi tu...

Poslal(a): Želwice, 19.7.2007