Každý tady z Vás píše své pocity a bolesti...každý jsi myslí, jak je jeho situace nejhorší...i já si to myslím, i když si říkám, že se mi mohlo stát něco horšího. No jo láska je slepá tak to jsem už poznala...můj milovaný, který byl pro mě celý můj svět...nebyl takový andílek, jak jsem si myslela a to jsem poznala až za dlouhou dobu. Byly to věčné hádky, ponížování, nadávky no prostě hrůza...došlo to až k tomu, že chodil se domů jen najíst a občas vyspat. Byli mu přednější kamarádi...Neměla jsem sílu od něj odejít, i když jsem ho už nemilovala, asi to bylo kvůli naší dcerce...měla od něj všechno co potřebovala. A já jen trpěla...pamatuji ty noci proplakané...
Pokračovalo to až do té doby, kdy se se svými průsery dostal až do vazby.
Bylo to pro mě osvobození...ale také i bolest...
Nevěděla jsem co dál.....
Dnes je to za mnou, jsem u rodičů i s mojí dcerkou, která je prostě úžasná...na něj jsem snad zapomněla, i když se bojím dne, kdy vyleze ven, a jak budu reagovat. Sice nemám novou lásku, kterou bych potřebovala...ale dokázala jsem zvednout hlavu a jít dál...

Poslal(a): kejicka@seznam.cz, 8.8.2007