Proč člověk stále něco hledá, za něčím se honí.... Proč člověk stále touží po věcech (lidech), které nemá, nevlastní, nebo s nimi pouze není? Proč taky jednou na světě nemůžeme být spokojení....
Stále hledám... Jsem bludička. Bloudím v tomto světě... Nerozumím mu. Nechápu ho - ani ho nechci pochopit. Ale jedna otázka stále vyplouvá na povrch: Proč se tohle všechno děje? Proč musíme zažít tolika utrpení, abychom mohli být potom alespoň na chvíli šťastni? Už mě nebaví tápat v mlhách a mít před sebou natažené ruce. Na mé volání nikdo neodpovídá. Cítím se sama, sama jako korýš na dně pustého oceánu v té nejhulbší propasti.... Má srdce sténá žalem. Naříká a pláče, prosí..... Prosí o tu trochu lásky, kterou by tak moc chtělo zažít, mít ji jen pro sebe, nikomu ji nedát... Mé srdce, chtělo by být jednou lakomé - nedát nikomu ochutnat té lásky co se mu dostává... Mít ji tentokrát jenom pro sebe! A pak, třeba jenom na okamžik, být středem pozornosti.... Je to snad moc? Je to možné....
Ach, proč se tohle děje? Proč se cítím jako slepé kuře hledající zrno... Toužím po přízraku, který nikdy nemohu mít. Toužím po něm i když ho vlastně již mám - ale nepříjde mi to tak. Proč zdá se mi tak blízký a přitom tak vzdálený... Jakto, že ho mám v rukou, ale nemůžu ho polapit?
Dost již - zabraňme prolévání slz! Konec již se sebelítostí - tady to je realita - ne, můj vysněný sen!!!

Poslal(a): airlek, 12.8.2007