Musím na ni pořád myslet.Pořád dokola si představovat, jaké to asi bude, až tady nebudu. Jestli bude nějaký posmrtný život, kde se zase setkám se svými nejbižšími, s rodinou, s kamarády a poznám nové lidi. Je tolik otázek, na které neznám odpověď. Ale zjistím je. Jednou určitě. Už sem dokonce i několikrát pomyslela na sebevraždu. Uviděla sem nůž a říkala si jaké by to asi bylo, kdybych si podřezala žíly. Dokonce se mi o tom i zdá. A chyběla bych vůbec někomu? Někdy si připadám tak hrozně zbytečná. Kamarádi mají další svoje kamarády, ale proč na mě tak často zapomínají? Nebaví mě pořád se jim připomínat. Připadá mi, jako bych za nimi dolízala, vnucovala se jim. Jsem sobecká, že je chci mít někdy u sebe? Nemám ráda samotu. Když jsem sama musím myslet na smrt a na další podobné věci. Jenže když to někomu řeknu, tak se mi buď vysměje, nebude to brát vážně, nebo si řekne, že sem blázen. Ale proč? Jsou to jen myšlenky, otázky které mě zajímají. Možná si řeknete, že je to divné myslet na smrt v mých skoro 16ti letech, ale mě strašně láká poznat, jaké to je.Jaké to je být mrtvý. Poznám to. A třeba brzy. Nikdy totiž nevíte, co vás v blízké době potká.

Poslal(a): Martina, 16.8.2007