Celý tento příběh je krutou pravdou, pravdou o nevydařené brigádě zprostředkované na území cizího státu. Vše skutečně bylo tak, jak níže ve zkrácené podobě popisuji, ale už není, vše vyprchalo do neznáma, a s tím i naděje, že se kdy člověk domůže nějaké spravedlnosti.
Toto nebyla noční můra, ze které se ráno probudíte, byla to trpká realita, nemilosrdná hříčka osudu. Jednalo se o brigádu zprostředkovanou českým královédvorským podnikatelem na území severního Řecka v roce 2002. Ač nás rodiče varovali, nedali jsme na ně a riskantní podnik absolvovali.
Podepsali jsme před-smlouvu, zaplatili poplatek ve výši několika tisíc korun na osobu, podali výpovědi v zaměstnáních a hurá za svým velkým snem. A cože nás lákalo, přitahovalo na Řecku? Byla to možnost prožít malá či velká dobrodružství. Měli jsme to krásně nalinkované; první dva měsíce pracovat, poslední třetí měsíc procestovat tuto malebnou zemi křížem krážem.
Kdybychom jen tak před odjezdem uposlechli rady svých rodičů, jež to s námi mysleli jen a jen v dobrém, ale které jsme ignorovali díky své veliké touze odjet pryč, do neznámé země. Ostatně dobré rady by se měly předávat druhým, jsou přec nad zlato! Měla jsem jich poslechnout! Ne nadarmo se říká: dříve rady sháněj, než-li tě tíseň donutí! Ano, překvapila nás nepřipravené, dychtící nejen po radách, ale i pomoci. Bylo ale příliš pozdě! Naivně jsme důvěřovali podvodníčkovi; každý máme ostatně sklon věřit neznámým, jež nás ještě nikdy nezklamali. Vše se zdálo bez poskvrny! Ale opravdu jen zdálo! Byl to obrovský omyl!
A náš růžovoučký sen se v mžiku proměnil v bezvýznamný prach:
"Jsme tu na černo! Nikdo mi to nemusí připomínat! Ostatně do se dalo předpokládat, i když ve smlouvě bylo řečeno něco jiného. Mimochodem zaměstnavatelé v Řecku mohou oficiálně přijmout do pracovního poměru každého Řeka, který dovršil 14ti let a každého cizince, který disponuje povolením k pobytu a pracovním povolením. Proč jsme po příjezdu nic neobdrželi? Z jakého důvodu? Bylo to již tak předem domluvené a naplánované? A co cizinecká policie? Zachrání nás prohlášení, že jsme tu pouze na dovolené? Tedy alespoň do doby, než se vše nějakým způsobem vyjasní a vyřeší?"
Podvodníček nám připravil nemilé překvapení. Byli jsme bez práce, bez přístřeší, bez jídla a skoro bez pití, bez řádných hygienických podmínek, bez povolení k pobytu, bez pracovního povolení, jen s neustálým strachem a beznadějí, že už nikdy nespatříme své blízké osoby a rodnou vlast.
Ano, během chviličky jsme procitli do kruté reality pod stanem, bez ničeho, jen s rukama v dlani, čekali jsme na nějakou spásnou pomoc s hladovými žaludky, nemajíce kousku pořádného žvance do pusy a musejíce v pudu sebezáchovy krást i to nejposlednější sousto. Ano, ač nerada, přiznávám se! Stali se z nás zloději! Při činu nás provázel obrovský strach z odhalení, ale i nutkavý a svíravý pocit žaludku, jež byl mnohem silnější! Mrazilo nás po celém těle, ale hlad udělal své. Nemysleli jsme na nic jiného, než se pořádně nadlábnout! Ano, stali se z nás žebráci čekající na slitování a podání pomocné ruky. Ano, byli to lidé, jež nedomýšleli možnost nezdaru, nevzali si žádnou finanční rezervu, museli nyní snášet ona příkoří. Už se neoddávali svým snům a představám, zaháněli jen černé mraky a snažili se nepřipustit si už žádné další černé myšlenky.
"S prací je to slušněji řečeno v pytli. Štve mě to! Pořádně mě to užírá! Určitě se na nás vykašlali, nechali napospas svému osudu, plácat se v řeckém bahně. Mám strach! A ne malý! Nechci si ho sama sobě připustit, ani před cizími, ale visí na mně jak klíště.“
Pravda, někteří z nás sice pracovali, ale byla to pouhá hrstka, bohužel ne všichni, jak tomu podle smlouvy mělo být. Malinko jsem záviděla těm pracujícím, neboť dělali to, za čím přijeli. Ne, necestovali jsme takovou dálku, abychom se rekreovali, bavili, ale abychom si něco dokázali, vydělali drobné na zpestření a zpříjemnění života. Ano, tito stanoví pracanti chodí ukazovat svá potící se těla na stavbu apartmánu nějakého řeckého zbohatlíka. No a dvě dívky z našeho tábora? Ty provozovaly řemeslo lehkých děv, noc co noc si pro ně k přijelo fáro s kouřovými skly, na pár hodin je odvezlo směrem do města, a opět přivezlo. Hold, každý se stará svým způsobem! Většina však zůstala na holičkách, odřiznuti od okolního světa, tolik bezmocní. Řecko bez počinu dost potrápilo, vyskytly se obrovské problémy a strasti, naučilo nás vážit si maličkostí.
Byli jsme pouhým odpadem společnosti, nejnižší spodinou, stejně jako Ukrajinci v Čechách, uvědomovali jsme si to, ale nic jsme s tím nemohli udělat, jen přihlížet. Dívali se na nás skrz své černé prsty, a pokud si vybírali pracovníky, činili to způsobem, jako by si kupovali dobře stavěný dobytek na porážku. Měla jsem všeho plné zuby, nebyla jsem však v tom sama. V táboře se ozývalo skřípání zubů, třeskot nervů, ale i přes ty všechny možné nesnáze jsme se drželi zuby nehty, doufající v lepší a brzký obrat. Ale marně!
Vše se stávalo stále více neúnosné.
Haló, ať žije návrat do pravěku a k primitivnímu způsobu života, kde pouhou starostí byl oheň a péče o něj! Co se stalo? Ani ne po třech dnech došla plynová bomba bez nároku na další. Neměli jsme kde vařit! Vyhloubili jsme si tedy jámu, na ni položili železné rošty nalezené mezi odpadky správce. Hurá!!! Mohli jsme opět vyvářet. Bože, nikdy bych nevěřila, že se propadnu na takové dno s pocitem štěstí díky tak drobné maličkosti, ale člověk teprve v největší nouzi odhaluje své skryté přednosti a dovednosti.
„Jsme tu ve stanech vystavováni jak otroci dřepící ve svých klíckách. Proč dochází, nabízí a slibují? Proč nedodržují své vyřčené sliby? Sliby chyby! Proč jsou vůči nám tak nezodpovědní a bezohlední? Jejich chování nasvědčuje o tom, jak se nám za zády posmívají. Daří se jím to náramně dobře! Jak dlouho vydržíme tento psychický nátlak? Sbalíme se, a na všechno se vykašleme! Proč si nechat líbit toto ponižující chování? Skutečně námi tolik opovrhují? Šlapat po sobě teda rozhodně nenecháme! Jsme lidské bytosti, nejsme špína z okraje společnosti! Nechci jim křivdit, ale skutky mluví sami za sebe. Stále jen samé rány pod pás, jedna vedle druhé! Situace je kritická! Ohlašují se první příznaky ponorkové nemoci. Všichni si z nás už od samého příjezdu dělali dobrý den. Co když v této zemi navždy uvázneme? Co když už nikdy nevrátíme? Proč je těžké nalézt obyčejnou práci? Vždyť samotný život je o hledání a náhodě! Ale kdy to všechno skončí? Zázrakem? Abych ten zázrak ale hledala se svítilnou v ruce! Čerte ukradni náhodu, vezmi si můj osud do svých ruk!“
Zůstali jsme pouze o vodě a chlebu, či o kradeném ovoci. Není to komické? Vždyť tak to ve skutečném vězení chodí! Nemýlím se? Byli jsme tu naprosto odříznutí od domova. Nebýt víza přes Srby, byla by to pohoda, bez zbytečných nervů a stresu, mohli bychom se kdykoliv sbalit a jet stopem domů. Takhle to bohužel nebylo možné!
Uvízli jsme ve svízelné propasti bez peněz díky hloupému vízu. Byl to úmysl! Chtěli nás dostat do začarovaného kruhu! Proč jsme byli tak hloupí a naivní? Jak jsme jim jen mohli naletět na tak snadný špek? Proč dneska na světě nalezneme jen jednu třídu: penězolovce? Ano! Penězolovce a penězolovkyně lišící se jedině tím, kolik mají a kolik mít chtějí. Osvojili jsme si tyto nedobře vyhlížející role či nikoliv? Ostatně jsme se také honili pouze za prací a s tím spojenými penězi! Pokud ano, přec jsme ale na nenasytného a kolem se neohlížejícího sobce stejně neměli. Měli jsme málo, chtěli jsme ale víc! I za to málo by jiní kolem byli vděční, my však opovrhli, a vrátilo se nám to dvojnásob krutě zpět.
Tábor pohltila zloba, ve vzduchu visel vztek ruku v ruce se zlostí. Beznaděj nad neočekávanou situací sílila. Není se čemu divit! Džbánek trpělivosti přetekl! Strpěli a přehlíželi jsme dost věcí! Co? Například: správce naše stany čas od času vyplavil fekáliemi, záchody neumyl, nechal je zašlapané, zablácené, studená sprcha pod širým nebem atd. Prostě katastrofa!
Co čert ale nechtěl, dozvěděli jsme se v nejméně příhodnou chvíli skrytou pravdu o minulém zájezdu. Pravda, jež nám měla být delší čas utajena, se vydrala nemilosrdně na povrch. Na klidu duše to nepřidalo, naopak! Skutečnost nebo něčí výmysl? Tábořiště se propadlo do těžké beznaděje, zoufalství. Nikdo netušil, co si počít!
Ano, minulý turnus se navrátil po čtrnáctidenním útrpném pobytu a na podvodníčka podal trestní oznámení. Ano, po celou tu dlouhou dobu nemohli získat práci, ocitli se bez peněz, bez přístřeší asi stejně jako my. Celá záležitost se opakovala. Ale po kolikáté? Kolik lidí padlo do spáru tohoto nemilosrdného podvodníka?
Z tábora se vytratily umívající se tváře, nahradily je obličeje zdeformované depkou, strachem, úzkostí, steskem po domově a ztrátou i té nejposlednější - naděje. A strach? Ten má velké oči. Výstřel z pistole zní jaké rána z děla, každý lomoz je příšerný, štěkot psa působí jako řev lva. Tuhla nám krev v žilách, nemohli jsme spát, naslouchali jsme všem zvukům nočního ticha, dokud nás nezmohl spánek…a to noc co noc. Utrpení bylo spousty!
K našemu štěstí jsme tam zůstali jen několik málo dní. A toto těžko popsatelné utrpení se pro nás stalo cennou, životní zkušeností, jež se penězi nedá vykoupit, velkým ponaučením. Bylo mi pouhých dvacet let, ale za těch pár dní jsem zestárla nejméně o pět let, dozrála z bezstarostných, naivních, dětských střevíčků, z dětské bláhovosti a snění.
Někteří z nás se vrátili domů, ale ne všichni. Několik dam pohltila prostituce, některé Čecháčky uprchlické tábory či věznice. A podvodníček? Ten bude navždy unikat před spravedlností, neboť si policisté nad tímto případem umyli ruce, spis odložili mezi další případy na stůl bez povšimnutí, aby jej mohli s odstupem času promlčet.
Bylo to to nejhorší, co mohlo člověka potkat, a proto není divu, že oběti nemlčí, ale snaží se mluvit, ale jen do doby, než budou umlčeni. Mlčením se nic nevyřeší, jen se vše oddaluje a kupí. Snad tento příběh bude dostačujícím varováním pro ty, kteří chtějí podniknout něco obdobného jako my kdysi. Chci, aby se mi ozvali všichni, kdo byli obdobným způsobem nachytáni, nebo pokud vědí o někom v okolí, jež prožil obdobný zážitek, se mi ozval. Chci znát zpovědi i jiných, mající obdobnou trpkou zkušenost.
Ano, možná právě teď nastal ten pravý okamžik, kdy by vše mělo vyvěrat na povrch, jak smrtící láva z dlouho spících sopek…

Poslal(a): AndyB, 17.5.2004