Stál proti Tobě, v jeho pohledu a slovech Ti předával ten nejcennejší dar- své srdce, myšlenky, své vnitřní království. A Ty prožíváš ten pocit, kdy s rozedranými chodidly se dostáváš na vrchol útesu k vytouženému obydlí a stačí učinit jeden jediný krok a vstoupit, ale náhle v sobě nemůžeš najít sílu a učinit ten poslední, dřív tolik vytoužený krok. Otočíš se dolů a vidíš své krvavé stopy, bouřící se moře a všechny ty tváře zoufalých žen, které ho milovaly. Pohlédneš nahoru a vidíš Tobě blízké tváře se smutným pohledem, které by doprovázely Tvé příští dny, pokud se rozhodneš vstoupit, a tak jen nehnutě stojíš, nestíráš jeho slzy, nehladíš jeho tvář, jen mlčíš. A v Tvém vnitřním království se rozpoutává bolestný boj, ve kterém nebudou žádní vítězové, ale jen poražení.
On zděšen Tvým mlčením a Tvým zdánlivým chladem pokračuje ve svém monologu a Ty si chtěla říci, neobviňuj nikoho jiného, jen my dva jsme odpovědni za to, že nekráčíme po boku toho druhého, my dva jsme uzamkli naši lásku v jedné ze svých komnat kvůli pochybnostem, strachu, žárlivosti a následné velké bolesti, ale mlčíš.
Promiň, nějak mě zradil hlas a nedokázala jsem odpovědět na Tvé otázky, tak tady jsou... Ne, mé city vůči Tobě nejsou krátkodobého charakteru... Ne, nejsem s ním, přiznávám, že jsem do něj byla zamilovaná, ale on mé city neopětoval, stále mi na něm strašně moc záleží, ale jsme "jen" přáteli. A na Tvou další otázku "Co my dva?" ...před rokem bych bez váhání přistoupila k Tobě a mé rty by Ti daly odpověď, ale teď jen mohu říci, že mám strach vykročit k Tobě, protože všechny ty zklamané tváře by doprovázely naše společné budoucí kroky, mám strach, že bychom se opět po čase mohli začít topit v bouřícím se moři a nebyly by to Tvé ruce, které by mě vytahovaly, mám strach, protože si nejsem jistá, že naše city by dokázaly překrýt obraz všech těch zklamaných tváří. Promiň, já už ten poslední krok k Tobě učinit nemohu, přestože mé srdce znova krvácí... A jaká jsou má tři přání, které mi můžeš splnit...Prosím, otevři své srdce jiné ženě, dej jí klíč k té zamknuté místnosti v Tvé duši. Prosím, neobviňuj jiné za to, že nemůžeme být spolu. Prosím, vzpomínej na mě jako na Tvého Smíška a ne jako na ženu se smutným a stále hledajícím pohledem.
Omlouvám se všem čtenářům za tento dopis, který je určen jednomu tichému čtenáři stránek Cituj, abych mu sdělila své odpovědi, bohužel jsem mu to nezvládla říci z očí do očí...

Poslal(a): Snílek, 20.8.2007