Zastavil, vystoupil a trošku nerozhodně zamkl dveře od svého auta. Chvíli stál a sbíral odvahu, pak s pevným pohledem vyšel vstříc. Vstříc "novým přátelům" vstříc novým zážitkům. Nastala chvíle seznamování, podávání rukou a ahoj. Pak se šli projít a blbnout. Hráli si jako malé děti, v podstatě celou dobu, co byli spolu, sice už spousta z nich dospělí, stejně se smáli a bavili. Ale on pořád po očku pohlížel po té slečně, té která se na něj usmála, když ji uviděl jako první. Možná že ten její usměv mu dodal odvahu, aby tu zůstal...jenže...ten usměv mu ukázal, že svět není tak černý a šedivý, jak si myslel...tam někde uvnitř se probudil ten kluk, kterým býval dřív...byl strašně fajn...sice trošku blázinek, trošku naivka, takovej romantickej rytíř, jen meč mu chyběl, vše ostatní v tu dobu měl...jenže s jedním životním zklamáním odešla odvaha, kterou měl, odešla snaha pomáhat, důvěra, víra, odešlo vše, co bylo hezký...zůstala jen prázdná schránka...a uvnitř tlustý mříže uzavírající toho kluka, kterým býval...jenže tyhle mříže jediný pohled, usměv nalomil...prožili spolu několik krásných dní...i když to asi nedával moc najevo, možná ze strachu z reakci, možná ze strachu ze sebe...tak stejně tam někde uvnitř doufal, že si toho třeba všimne a že všecko štěstí na tomhle světě si ještě nevybral...jenže...zachoval se uplně jinak, než se od něj "čekalo" uplně jinak než si myslel, že se zachová...nechal si svou šanci, svý možný štěstí...utýct...ne utýct...spíše to promarnil...a proto, lidičky, nenechte se nikdy zmást svým strachem a obavami...není nic horšího než koukat na něco, co mizí v dáli a vy tam někde uvnitř víte, že to nemuselo zmizet...

Poslal(a): Lone, 27.8.2007