Zvláštní, jak jsme si všichni jisti sami sebou,když jde o naše přání.

Nechci Boha, JÁ vím nejlíp co je pro mne správné. Nebudu Ho prosit abych se mnou jednal podle své lásky, nebo aby mi sjevil co On chce.

Nechci Jeho odpuštení, neboť JÁ vím nejlíp, že si ho nezasloužím.

Nebo naopak, JÁ vím nejlíp, ze ho nepotřebuji.

Tak ať, když je Buh vyšší Inteligence i vetší Láska, nez jsem já. Stejně Ho nechci!

MOJE morálka, moje volba....
....treba na mne i mluví, ale já jsem příliš zaneprázdněn všemi starostemi i zábavou, neslyším nic, nechci slyšet, nebudu se Ho ptát...

A pak když se neco špatnýho stane - když někdo trpí, umírá, když mám problém JÁ????

Tehdy řvu: Proč nezasáhneš, Bože? Kde jsi? Jo jo, když Ho najednou potřebuji na řešení mých problémů a bolesti, tak už Ho chci.

Když jde ale všechno hladce, tak ať táhne někam, JÁ vím líp než-li On, jak se chovat a jak naložit třeba i s Ním.

Neposlouchám Ho, nemám zájem, ale když už jsem v průšvihu, stežuji se, ať mi pomůže.

A když On někoho opravdu zázrakem zachrání, vymlouvám se, že to ten člověk musel přece zvládnout sám, ne s Bohem!

Bůh je pro nás jen pejsek. Když sousedovic deti kradou naše jablíčka, když cizí kočka leze ke mně přes plot, tehdy musí on zasáhnout: Azore! Kde pak jsi? Dělej!

Když se chci pomazlit, přitulím si ho.

A když jde o mně a můj vztah k němu, nebo moje vztahy k jiným lidem, nebo o cokoliv MOJE, tak táhni Azore do boudy, já tě teď nepotřebuji.

Směšné. Bůh mne zná lépe, než-li se já sám znám. A je asi tak 100000x inteligentnejší.

A stejne od Něho všichni chceme, aby se choval jenom jako vobyčejnej pes.

Poslal(a): Ja, 13.9.2007