Když si tady tak čtu vaše příběhy, které osud nemilosrdně zamotal do šťastných i nešťastných konců, tak se mi po tvářích kutálejí obrovské slzy, kterým nejde zabránit.Ve tváři mám kamenný výraz který má neutrální postoj a přece se ty slzy kutálejí... ale odkud?z které části mého srdce jsou ty třpytivé slzičky? Proč se kutálejí až k mým rtům, kde je nedobrovolně spálí žár mé pokožky?asi jako 100% naší populace jsem se svým životem nespokojená, nic mě nebaví, pro nikoho nežiju, a připadám si jako kdybych si tady musela přetrpět ty roky, co budu žít a pak beze stopy zmizela... jednou to tak bude a už se na to docela těším... už nikdy neuslyším to drásající ticho, už nikdy neuvidím slunce a nikdy nespatřím člověka, pro kterého by melo cenu žít... už bude úplný konec všeho "pěkného", co jsem tady prožila... někdo si stěžuje, ze neví, jak se má rozhodnout, ale nikdy ho nenapadne, že opodál stojí člověk, který se nemůže rozhodnout, jelikož nemá pro co... každý se zajímá jen o to, co si o něm myslí ostatní lidé, ale nikdy ho nenapadne, že oni se zajímají úplně o to samé... ty nejsi jediný, kdo řeší, co si o něm ostatní myslí... nejlepší je neřešit nic... lidské životy jsou na to někdy až příliš moc ubohé. Proto vám chci říct, že člověk, který dokáže své pocity převést na papír a vypsat se z toho, je člověk, který nikdy není sám... buďte vděčni za to, že dokážete napsat pár řádků, protože někdo je tak oklamaný svým životem, že nedokáže přes bolest, co má v srdci, ani psát... proto pište dál své příběhy, které vám byly omylem přimíchány do vašeho života, protože někomu to může dát sílu a odvahu... i mě některé vaše rány osudu dostávají do reality... snít je sice pěkné, ale nemůžeš žít jen ve svém světě snů... copak to je?co to pálí? Ach..už vím to jsou přece slzy... slzy, které na mě volají, že už jsou doma...

Poslal(a): ne.šťastná, 25.9.2007