Klid! Klid a ticho... ticho, které se mi vrývá pod kůži, až mi z toho tuhne celé tělo. Svírá mi to hrdlo... nemůžu se nadechnout... proč se to stalo? Proč utichly všechny ty hlasy, všechen smích a všechen ten hluk a rušno, co bylo kolem mě... Nikdo mi neodpovídá a nikdo na mě nemluví... nikdo mě nepohladí ani neřekne mám Tě rád. Byla jsme donucena k úsměvu, který se na tváři vyskytuje jen když musí... zdolává tím překážku zvědavých lidí. Proč se nesmějete? já nevím, nemůžu když je kolem mě takové odzbrojující ticho... Každý donucený pohled do zrcadla mi bere postupně všechnu sílu! Má bledá tvář po které se líně převalují tenké pramínky mých zklamaných hnědých kadeří, zapadlé oči které by nejradši neviděli vubec nic, mé rty které nechtějí nic vyslovit... jedinou zajímavou atrakcí na mé tváři jsou kutálející se slzy, které mizí, tím že stékají po celé tváři přes vyprahlé a vysušené rty až ke krku, kde je pohltí má touhou vyprahlá pokožka... Snažím se nevnímat to ticho. Ponořím se do světa snů... v uších se mi rozehraje rajská hudba, které mě hřeje po celém těle, klid a ticho se vypaří a já jsem šťastná... každý jeho pohled a dotek mě rozpaluje, chvěju se... tlak na mé hrudi si dal pauzu a já jsem konečně volná! Auuu bouchla jsem se! A, co to je? ! To je mi strašně povědomé. odkud to jen můžu znát? ? ? Ach už vím... to už je přece ráno... v uších mi zní má známá melodie, můj jediný opravdový přítel, který nikdy za žádnou cenu nezklame, moje ticho... Rychle se musím sbalit a co nejdřív zmizet... ááále... je to zase silnější než já... ... Zvládla jsem to, jsem venku. Slyším hluk, projíždí kolem mě auto... jde kolem mě člověk... Já zapomínám, ztrácím se... bohužel už se to stalo... do háje! zase jsem se ztratila v tomhle falešném světě...

Poslal(a): ne.šťastná, 29.9.2007