Stála naproti němu a cítila se zvláštně. Nervózně a krásně zároveň. Jedinečně, stejně jako byl jedinečný tento okamžik. Jejich okamžik. Byl teplý,
srpnový večer a oni tam stáli, stáli před jejím domem a dívali se na sebe. Povídali si a smáli se. S ním si připadala tak jinak, tak, jak se ještě
nikdy necítila. Ale přesto si nebyla jistá. V ničem... v tom, co má udělat, co má říkat, jak se má chovat. Strašně si přála být sama sebou a dělala
všechno proto, aby byla. Možná se jí to i dařilo. Zadívala se do tmavého nebe s hvězdami, které jakoby na chvíli zářili o trochu víc. Zářily pro ně,
pro něj a pro ni. Hlavu zakloněnou a oči přivřené... chtěla se otočit a podívat se, jestli se cítí aspoň z části jako ona. Otočila hlavu a on jí dal pusu.
Jen letmý dotyk jeho rtů na její tváři. Sklopila oči. Tohle nečekala. Ne teď, ne tak brzo... Nebo možná nečekala, že se její sen někdy promění
ve skutečnost... To, co si ještě nedávno jen představovala se teď stalo realitou. Zaskočilo ji to. Nevěděla, co říct. Mlčela a pozorovala
špičky svých bot, protože neměla odvahu podívat se na něj. Rychle se to snažila zamluvit... . a byla ráda, když se jí to povedlo. Povídali si ještě dlouho,
skoro zapomněla, že musí včas dojít domů. Podívala se na hodinky a zjistila, že už tam měla dávno být. S rozpačitým úsměvem se rozloučila.
Vyběhla schody, ani nevěděla jak, třískla dveřmi a teprve za nimi si uvědomila, že má dobrou náladu. Ne, ne dobrou náladu... že je šťastná.

Šťastná jako snad nikdy před tím ... Opatrně a zároveň pevně ji objal a pohladil. Zabořil obličej do jejích vlasů a ucítil jejich vůni. Ona si položila
hlavu na jeho rameno a zavřela oči. Milovala tyhle chvíle. Nejradši by tak strávila celý život. V jeho obětí. Zvedla hlavu a podívala se do jeho očí.
Usmál se... . tak krásně... a jen pro ni. Cítila jak moc ho má ráda. Nekonečně. A upřímně. Políbil ji. Zaryla prsty do jeho blonďatých vlasů a vychutnávala
jedinečnost okamžiku, snad i života. Nevnímala nic kolem, studený vítr, kapky deště ani hvězdy, které září stále ještě pro ně, každou noc víc a víc.
Vnímala jen jeho, jeho vůni, objetí... .
V tu chvíli ji nenapadlo, že by se všechno mohlo změnit. Že bych všechno mohlo být jinak. Někdy člověk něco řekne nebo udělá špatně... a pak si
to vyčítá, třeba i do konce života. Ale někdy neudělá vůbec nic a nakonec stejně zjistí, že se mu život hroutí pod rukama... . a že to třeba už ani
nejde zastavit.
Nenapadlo ji, že se někdy bude chtít tak moc změnit. Že ji bude ničit její nerozhodnost, nejistota, ... . Že bude chtít být odvážná a umět bojovat.
Protože on si zaslouží, aby o něj bojovala... . i když o to nestojí. Chtěla by být jiná. Taková, aby ji dokázal, uměl milovat. Tak moc.

Neví, co má dělat. Chtěla by nějak utlumit všechny ty pocity a myšlenky, které jí zaplňují hlavu. Chtěla by necítit to, co cítí... Necítit nic.
Nemilovat.
Poprvé v životě cítila, že miluje. Věděla že on je to, co tak dlouho hledala. Že on je její láska, štěstí, její opora... . i její bolest. Od toho dne, kdy
spolu hleděli na večerní nebe se cítila šťastná. Opravdu šťastná. Nemohla spát ani přemýšlet. . pořád myslela na něj. Na to, co bude, co by mohlo být.
A teď?Teď už může myslet jenom na to, co bylo. Všechno ostatní je jedno. Ztratila ho, navždy. Ztratila jedinou věc, ve které si byla jistá. Po dlouhé době něco, pro co se rozhodla a věděla, že správně. Teď, teď už nic nemá smysl. Všechno je zbytečné. Nemůže udělat nic. Nebo může?
Pocity, které snad ani popsat nejdou... Až má občas pocit, že už to nevydrží. Že musí něco udělat, aby to ze sebe dostala. Aby jí ho už nepřipomínala
každá maličkost... kam se podívá, vidí jeho nebesky modré oči, jeho nežný, krásný úsměv. Až je jí z toho špatně... ze sebe samé. Pořád přemýšlí nad tím,
co udělala špatně... . Proč to tak dopadlo?Proč to tak vždycky dopadne?Jak si mohla myslet, že tentokrát to bude jiné?Ano, cítila to... cítila, že on je jiný... jedinečný a citlivý... . nikdy by ji nepodrazil a měla ho ráda, moc... milovala ho(?)... . Myslela si, že oni dva mají budoucnost. Že po dlouhé době, po strašně dlouhé době vstoupil do jejího života někdo, kdo ji má rád. Někdo, koho může obejmout, opřít se o něj, kdo ji rozveselí a pohladí, když jí bude nejhůř. I když se to možná zdá jenom jako ohraná, všední fáze... je to pravda-cítila se v jeho náruči v bezpečí. Ochráněná před vším tím zlem a neprávem... před celým světem. Jenže... . . všechno to má jeden háček(všechno a vždycky). On nemiluje ji. Nemá ji rád. Nechce ji. Nechce
s ní strávit snad už ani minutu. Možná chce na všechno zapomenout, na to, co spolu prožili. Asi to zní směšně-prožili. Znali se asi 2 měsíce... 2 týdny spolu chodili. Dva krásné týdny... . a pak už nic. Už nikdy nic. Neobejme ho, nepolíbí, nedotkne, nepodívá se už nikdy do jeho nevinných modrých očí (modré oči jsou prý neupřímné?Ne... . jsou neupřímné jenom tehdy, když je neupřímný člověk, co tak nádherně modré oči má. On nebyl neupřímný.
Byl hodný, milý, skvělý, krásný, a i upřímný... ... . Je. Ale už nikdy pro ni... . Teď už nejspíš pro jinou... ).
Ale… děkuju. Dal si jí aspoň na chvíli pocit, že žiju. Do doby, než jsem tě poznala jsem měla pocit, že jenom přežívám. A ani to už teď neumím.
Prožila jsem aspoň pár krásných chvil. I když mě to teď úplně zničilo... je ze mě ještě větší troska, než kdy byla. Nic nemá smysl, všechno je povrchní... všichni jsou povrchní. Kromě Tebe. Pořád o tom přemýšlím... . a nejhorší na tom všem je ta naděje, uvnitř mě. Pořád doufám, že se něco stane... že si uvědomíš, že mě potřebuješ. I když vím, že tohle je jeden z těch snů, co se nikdy nesplní... Ale asi je dobře, že tam někde hluboko ve mě je.
Kdyby nebyla, asi bych to nevydržela. Ona jediná mě ještě drží při životě, i když ji tak nesnáším.
Chybíš mi... Prosím, vrať se...

Poslal(a): francess, 6.10.2007