Hodně věcí se změnilo a stále mění. Ani je nestíhám zaregistrovat. Kdysi jsem byla plná nálady, užívala radosti, dělala ty nejujetější nápady, co mě mohly napadnout. Nesnášela jsem, když mí přátelé truchlili. Vždycky jsem se postarala o to, aby byli šťastnější, bavila jsem je a dívala jak se smějí. Ale teď je to jiné. Je to tím co se stalo? Co se pořád odehrává v mým životě? Nebo mi někdo narušil stereotyp? Mám ráda nové věci, ale některé by měli zůstat tak, jak jsou. "Život je jako jeviště, i když srdce pláče, ty musíš hrát dál. " Tohle přesně musím dělat. Musím hrát. Nikdo nepozná můj strach nebo bolest, utrpení a zklamání, dokud o tom nedám vědět. Můžu zářit radostí a spokojeností, ale nikdo nevytuší, co se za nimi skrývá. Jen jeden jediný člověk by to poznal. Skutečný přítel, který by za vás položil život. Někdy si říkám, že mě zná víc, než já sebe samou. . . . Chtěla bych vrátit ten osudný okamžik, který toto všechno změnil. Protože s tímhle přišly problémy a já je stále víc nechávám šířit. Věci, které jsou důležité neřeším. Odpovím si na ně flegmatickým "Hm" nebo "To je jedno" a netuším, že tímhle si kupuji jízdenku do pekla. . .

Poslal(a): Ajushka, 12.10.2007