Musím ven, musím se nadechnout, jít prostě na čerstvý vzduch!V mém pokoji je až příliš velké dusno. Ale kam mám jít?Nebudu to řešit a prostě půjdu...Vyjdu do noční, chladné ulice, kde nikdo není. Vítr se mi snaží pročesat vlasy, ale má to marné, ty jsou poslušně sepnuty do pohledného, přísného drdůlku, který by dokázal odstranit jen člověk kterého miluju. Jenom jemu bych dala svolení hrát si s mými pramínky neposlušných vlasů.Nedokáže mě rozhodit ani déšť svými kapkami, které mají za úkol rozmazat mou mascaru.Žádná tam není, můj obličej ji nepotřebuje, nemá se pro koho oživit a ruce by mi stejně vypověděly hned při prvním pokusu natřít si něco na tvář. A tma? Pokouší se mě zastrašit svými stíny a zvuky nočního života.I poslední pokus o komunikaci mezi mnou a v tomhle rozpoložení otryvnými živly selhal. Jak mi může tma nahnat strach, když se o svůj život nebojím?Je mi jedno co se s ním stane, protože nemám žádný důvod se o něj starat a chránit ho.Můj jediný důvod odešel aniž bych jej stačila přijmout. Jak paranoidní... prostě a jednoduše mi odešlo to, co mi nikdy nepatřilo a ani patřit nebudde. Zdraví mám neúplné, přátelé přetvářené, rodina mě nechápe, tělo mám úplně zničené a duše? Tu mám ještě černější než jsou saze v komíně. City mi nikdy nebyly opětovány, sny nebyly nikdy splněny a prosby nikdy nevyslyšeny. Je to zvláštní, ale já opravdu neznám ani jeden jediný důvod proč tu být. Nač a k čemu mi to je, když jsem tady nešťastná... Při mém polemizování o životě jsem si ani nestačila všimnout, že jsem se objevila v civilizaci. Každé projíždějící auto zkoumám... co kdyby tam seděla má láska a já ji propásla. Každého kolemjdoucího rentegenuji rudýma očima, jako kdyby mi měl říct, kde mé srdce najde útěchu...Zasním se...sním o tom, že jde chladnou ulicí se mnou, drží mě za ruku a já cítím jeho teplou a jemnou dlaň, která mě rozechvívá...jeho úsměv vidím před sebou, jeho vůně mě dusí jak moc po ní toužím, jeho oči se na mě hluboce dívají a mě se z toho všeho točí hlava. Jak moc bych s ním chtěla být, cítit ho, slyšet jeho barevná a láaskou vonící ton hlasu, cítit jak mu buší srdce, nechat se od něj hladit, líbat a celá se mu odevzdat... V dáli se někdo zasměje. Tváře zblednou, v žilách se prudce rozproudí krev, do očí se začínají hrnout slzy, které padají po červených rozpálených tvářích až na samé dno mé samoty a srdce prudce buší. Buší tak moc, že začínám mít pocit, že bije v tuhle chvíli naposledy. Do nosu mě praští ta jeho omamující a zároveň vzrušující vůně a ON se přede mnou zjeví v celé své kráse...Ach bože, co teď co mám dělat?Nohy mě zradily, kolena a ruce se rozklepaly tak silně, že nemůžu udělat krok v před k němu ani krok vzad od něj.Musím rychle pryč od něj než si mě všimne bleskne mi hlavou...nevzmohla bych se ani na ubohé "ahoj". Neřekla bych ani jediné normální slovíčko. Jen bych na něj tupě zírala a hlavou by mi blikly všechny probrečené a probděné noci, kdy jsem naivně doufala, že bude někdy aspoň na okamžik můj. Vzpomněla jsem si na žár co pokrýval mou tvář, na solí spalené oči, na do krve rozkousané rty ze vzteku a na bolest, co zahalila jako černý mrak čisté nebe mou duši i mysl. Musím pryč...utíkám ani nevím kam, pryč od něj, od té bolesti, co mě každý den nutí vstávat brzy ráno s kamenou tváří, bez úsměvu a bez chuti do života. Při chabém útěku od reality mi vítr rozcuchal vlasy tak, že mi pohotově zakryly bledé tváře, silné dešťové kapky splynuly s mými slzami.A tma mě zavedla někam, kde se mi točí hlava a chce se mi zvracet. Mám strach z toho, co se to se mnou děje. Musím vypadnout někam, kde nebudu sama, musím mezi lidi abych s nima mohla oklamat své pomatené smysly...
Drze si přisednu ke svému podezřele vysmátému kamarádovi a ten jak mě spatří, tak mě hned hrubou silou táhne někam mimo lidi. Bez toho aniž by se mě zeptal mi do jeho vyzdobené dřěvěné dýmky nadusá něco, co mi hned strčí do úst a zapálí. Nebráním se, je mi všechno jedno. U baru spláchnu sucho v hrdlu absinthem a cítím se fajn. Chce se mi tančit, smát se mám radost ze života a dobrovolně zdravím své kamarády, kteří mi nepřipadají přetváření.Můžu normálně dýchat a dokonce se zamyslím i nad tím, že svou rodinu přímo zbožňuju... jsem sice oklamaná láskou, ale teď je mi to jedno.Teď mám svou vlastní dimnzi ve které bych chtěla zůstat do konce života! Vím, že jsem ve všech směrech selhala, nezvládla jsem spousty věcí ve svém mladičkém životě, ale nikdo nikdy mi nevezme muj nazor na "lásku".Láska je něco co ti pomůže ve všech životních situacích a dokáže uzdravit všechny nemoci světa.Dáva ti klidný spánek, úsměv, slzy štěstí a radosti, dobrou náladu, naplňuje celu tvou duši a hřeje tvé srdce.Když te láska zklame ztrácíš všechny podstatné a důležité jevy, které ti zaručují celkem spokojený život. Každému, komu se láska nedostává, si ji nahrazuje jakýmkoliv možným způsobem. Problém už je jen v lidech...někomu stačí třeba jenom tabulka čokolády, aby se uklidnil, uvolnil se a začal rozumně přemýšlet a někdo prostě musí sáhnout po něčem jiném...

Poslal(a): ne.šťastná, 18.10.2007