Jednou... Nemusí to být hned, chtěla bych nechat vzkaz u tvé postele, na kterém by stálo: "Lásko, klidně lež, přijdu za chvíli." Přišla bych s čerstvým loupákem, hrnkem kafe a probudila tě něžným polibkem.
Mohla bych se dívat celé dny do tvých krásných očí a líbat Tvé rty, které mi tolik chybí. Chodit ruku v ruce sem a tam a mít si pořád co povídat. Sednout si na lavičku do parku a koukat do neznáma. Mít na jazyku jen krásná slůvka, kterých by se ani jeden z nás nemohl dosyta nabažit. Večer si sednout ke krbu a pozorovat plameny, které se navzájem škádlí... Tak jako my dva... U sklenky vína v pevném objetí věřit, že to mezi námi zůstane navždy tak krásné. Usínat vedle Tebe a doufat, že takových večerů bude milion.
Tak tady sedím, nad hrnkem kafe, v ruce mačkám ušmudlaný kapesník, zmáčený milionem slz v noci proplakaných, a ptám se proč... Proč tuhle důležitou a nejcennější roli ve Tvém životě hraje někdo jiný než já... Doufám, že jednou k sobě najdeme cestu zpátky. Vím... Je marné a dětinské nad tímhle uvažovat, ale jen tohle... Jen ta malá špetka naděje mě drží při životě... Jen pro ni se ráno probouzím.

Poslal(a): *, 26.10.2007