Kdesi na místě, které není podobné žádnému, které známe, si povídají dva
cizí lidé, kterí nejsou podobní nikomu, koho známe, o věcech, které se nikdy
nemohly stát.
Dědečku, jak je možné, že je naše rodina tak bohatá?
Protože jsme chytřejší než ostatní, Edwarde.
Chytřejší?
Ano. Dokážeme toho prodat daleko méně, než všichni ostatní.
Ale dědečku, my jsme se v ekonomii učili, že nejlépe na tom jsou ti, kteří
toho dokáží prodat nejvíce a ...
Víš, Edwarde, až budeš starší pochopíš, že je rozdíl mezi poučkami, které
jsou určené veřejnosti a které nefungují, a mezi těmi, které tvoří naše
rodinné bohatství a štestí.
Dědecku, myslím, že už jsem dospělý. Prozradíš mi to tajemství?
Ano, myslím že ano. Chvilku tady počkej.
O 5 minut později...
Podívej, Edwarde.
Dědecku, ty máš žáby? Na co žáby?
Žáby jsou základem naší filozofie. To ony nám dokázaly vydělat veškeré
jmění. Ale nesmíš toto tajemství nikdy a nikomu sdělit.
Přísahej!
Přísahám.
Vezmi kotlík a naber do něho vodu.
Ano, dědecku.
Starý pán vhodil jednu žábu do hrnce s vodou. Druhou vložil do sklenice,
kterou postavil na zem. Pod hrncem zapálil malinký, sotva viditelný plamínek
a vložil do něho teploměr. Teplota ukazovala 24 stupňů.
Naše rodina měla od nepaměti továrnu na automobily. Když bylo jednomu z mých
pradědů asi jako tobě, zavolal si ho k sobě jeho otec a předal mu rodinné
tajemství, které dnes předám já tobě.
Teploměr ukazoval 30 stupňů.. Starý pán posunul hrnec s vodou trošku mimo
ohnište, aby plamínek nádobu jen tak tak olizoval. Žába uvnitř udělala
několik temp a posadila se na dno.
Automobil bylo velmi, ale velmi složité zařízení z mnoha šroubků, kol a
jiných součástí. Když přišel zájemce, naše firma mu ho postavila přesně
podle jeho přání.
Nerozumím tomu.
No, automobil dříve nevypadal tak, jako dnes. Nakreslím ti ho.
Rtuť se pomaličku převezla přes číslo 34.
Hm, takhle? Co je tohle?
To jsou kola. Sloužila k tomu, aby se automobil mohl pohybovat. Tudy se
lezlo dovnitř.
Dovnitř? Človek byl uvnitř auta? Ne jako dnes, obráceně?
Tenkrát bylo všechno jiné. Človek vlezl do auta, tam si sedl a řídil točením
tohohle kola a auto podle toho zamířilo správným směrem. Prý.
A jak člověk šlapal?
Nešlapal. Auto jelo samo. Jenom se do neho nalila pohonná hmota, a auto
jezdilo samo.
Vypadá to zvláštně, kde jsi se to dozvěděl?
Povídám ti, od svého otce. Stejně, jako jsi se to teď dozvěděl ty.
A proč už dnes nevyrábíme auta?
To se ti právě chystám vysvětlit - řeknu ti všechno, co vím. Vyrobit takové
auto bylo poměrně dost drahé. A první věc, kterou lidi vždycky zajímalo,
bylo, jak co nejvíce ušetřit. Hlavním problémem výroby byla nutnost
zaměstnávat odborníky, kteří rozuměli autu do posledního šroubku. Takových
lidí bylo málo a byli drazí. Můj pra...praděd si spočítal, že když místo
drahých a nenahraditelných všeumelů zaměstná spoustu rychle vyměnitelných
lidí z ulice, kteří zvládnou alespoň základní úkony, a každý z nich bude
dělat jen jednu jedinou součástku, dokáže z nákladu na jednoho člověka
uživit deset dalších dělníků a ješte ušetří. Navíc si dělník nemohl moc
vyskakovat, protože kdyby to udělal, okamžitě mu práci sebral a zaměstnal
místo něho jiného dělníka. Ten se jeho práci naučil za jeden až dva dny a vykonával ji stejně dobře. A neremcal. Pokud ano, cyklus se zopakoval.
Takže výroba se vlastně zlevnila!
Ano, dramaticky. Náš praděd udělal správný krok. Dokázal prodat méně práce
než ostatní a tím ušetril. A ten kdo je levnejší, je na tom vždycky v očích
zákazníků lépe.
Teploměr ukazoval 37 stupňů.. Žába nevzrušeně seděla v hrnci a občas zatáhla
oči dovnitř hlavy.
A co bylo pak? S autem?
S autem už nic, firma se prodala a investovali jsme do továrny na těstoviny.
Myslíš takové ty čtverečky co se vyrábějí ze slámy?
Ano, jenže tenkrát se vyráběly z mouky a vajec.
To bylo ale hrozně nezdravé!
Tenkrát ne. Jenže vejce byla drahá a tvořila zhruba polovinu ceny balíčku
těstovin. A můj praděd, moudrý muž si spočítal, že když investuje peníze do
reklamy, kde lidi přesvědčí o tom, že vejce vlastně škodí zdraví, dokáže
vyrobit těstoviny za polovinu ceny než ostatní, a hodně na tom vydělá. A
lidi budou rádi, že žijí zdravěji a
vůbec jim nebude vadit, že těstoviny už nechutnají tak, jako dříve. Byly
přece zdravější.
Rtuť teploměru byla těsně pod hodnotou 42.
A co ostatní výrobci? Vždyt si mohli ti, co tomu neuverili, kupovat u
ostatních!
Ano. Zpočátku ano. Jenomže lidi se vždy rozhodují podle ceny. Nakonec
těstoviny bez vajec kupovala většina, takže na výrobce nezdravých těstovin
už nezbylo místo na trhu.
Takže to nebyla pravda? Že to bylo nezdravé?
Edwarde, v ekonomii je pravda pouze to, čemu věří zákazník. A protože jsme
toho dokázali prodat zákazníkům méně než ostatní, vydělali jsme více peněz.
Teploměr ukazoval 46 stupňů..
A co bylo s těstovinami dál?
Nic. Firma se prodala a investovali jsme do výroby salámu.
Myslíš takové ty soudky lisované strouhanky?
Ano. Jenže tenkrát se vyrábely z masa.
Z masa? To bylo ale taky nezdravé! Nebo ne?
To už nikdo neví. Pravda je to, že mého praděda napadlo, že když začne do
masa postupne přidávat sóju, dokáže vyrobit dvojnásobné množství za
poloviční cenu. A protože se to nedalo jíst, použil opět tu stejnou fintu,
jako u těstovin. A snížil cenu.
Teploměr ukazoval 51. Žába opět několikrát mrkla.
Takže opět dokázal prodat zákazníkům méně masa než ostatní a na tom vydělal!
Ano. Po dvaceti letech už si totiž nikdo nepamatuje, jak chutná sója, a jak
chutná šunka. Když se lidem vysvětlí, že sója je zdravá a chutná jako šunka,
skutečně jim bude chutnat. A vždycky, vždycky rozhoduje nakonec cena.
Ostatní parametry jsou sekundární.
Rtuť postoupila k pětapadesátce.
A co bylo dál?
Už tenkrát jsme byli dost bohatí. Předkové investovali do pekařství a
přestali vyrábět rohlíky z mouky a droždí. Místo toho se používala taková
foukaná pasta. Vydělali balík. Pak prišlo na řadu zemědělství. Rychlili jsme
rajčata a pomocí levných hnojiv jich dokázali vyrobit tuny. Vydělal se další
balík. A dnes máme mlékárnu.
Teploměr nepozorovaně překročil 60 a žába se prošla po dne.
Víš, dědečku, jak je možné, že si toho celou tu dobu nikdo nevšiml?
Starý pán vstal, vyndal ze sklenice druhou žábu a hodil ji do kotlíku. Žába
začala v šoku a krečích drápat po stěnách nádoby. Snažila se vyskočit, ale
teplotní šok byl příliš silný. Po několika vteřinách plavala mrtvá těsně pod
hladinou. Žába sedící na dně tomu nevěnovala pozornost a opět znuděně
zatáhla oči dovnitř hlavy.
Vidíš, musí se pomalu. A to je základ naší rodinné filozofie. A našeho
bohatství. A teď si vezmi auto, a utíkej domů. Maminka tě už bude hledat.
Chlapec vyndal z kapsy krabičku s nápisem Sportovní automobil pro zdravé
nohy a vyndal jednu tabletku. Spolkl ji a běžel směrem od dědovy jeskyně po
svých domu. Zastavil se (znacně udýchán) až před
ohořelým stromem, kde rodina bydlela.
Stál a přemýšlel. Cítil, jak je na dědu pyšný.
Jenom díky chytrosti jeho předků mohli bydlet takhle zdravě. A platit za to
relativně nízký nájem. A mohl běhat autem. A pít mléko. To dobré a zdravé,
krištálově průhledné mléko.
To jediné mu totiž dle přírodního léčitele mohlo zahnat ty ošklivé, mokvavé
vředy, které se nejen jemu, ale většine lidí z neznámých příčin tvořily po
celém těle a bolely mnohem víc, než řídké kosti, které když se zlomily,
odmítaly srůst. Věřil, že ho to ochrání i před tou divnou chudokrevností, na
kterou zemřel jeho bratříček, kterého měl moc rád i přesto, že se narodil
celý znetvořený. Maminka na něho kývla a odhrnula si z čela svůj poslední
pramínek vlasů.
Byl příjemný večer a všechno, ale úplně všechno bylo v pořádku.
V kotlíku plavaly dvě uvařené žáby.

Poslal(a): Katka, 29.7.2004