Je těžké mluvit o něčem, co už jen při vyslovení bolí. Pak jen rozvést větu, aby druhý pochopil, co nás vlastně trápí. Říct do očí, nebo napsat na papír, proč to je tak složité. Druhý si řekne, nic na tom není, však také o tom nic neví. Ve světě není Empatik, který by nahlédl do naší duše a podal nám pomocnou ruku z bolesti a trápení. Často přemýšlím, proč tu jsme, má to nějaký smysl?. Jen se trápíme a lámeme druhým srdce. Trápí mě láska. Někdy tak krásná, jako chuť bonbonu, tak sladká a stejně mizivá až po ní zbude jen lechtivá nasládlá chuť po požitku, která se vypaří stejně rychle, jako přišla. Stála mi za to? Co mi po ní vlastně zbylo? Jen hrstka vzpomínek, které výčitkami tíží mou mysl.
Muži jsou však jako ona, drží si nás, laskají a pak vymění za jinou. Netvrdím, že dívky jsou jiné, netvrdím snad, že nejsou i výjimky, které jako jediné zvelebují svět. Chci jen říct, že v životě jsou chvíle, kdy vám někdo chybí tak moc, že byste ho chtěli vytáhnout ze svých snů a skutečně ho objímat. Ale jak to máte udělat, když realita je tvrdší a ten, který ještě včera vám vyznával lásku, se na vás dnes dívá s opovržením?
Člověka to donutí k zamyšlení. Nikdo neví, co se stane, po tom co udělá nějaké rozhodnutí a i kdyby věděl, že je správné, nemůže říct ani vědět kolika lidem jím může ublížit.

Poslal(a): Sluníčkosluní, 15.11.2007