Byl konec ledna 2006. Všude plno sněhu a my jsme si užívali teplo domova. Do našeho hovoru zazvonil telefon. Seděla jsem napjatě na posteli a čekala co mi řekneš. Podíval jsi se na mě a do toho napětí jsi vyslovil větu, která Ti měla zachránit život. „Půjdu na operaci, bortí se mi 10 obratel v páteři.“ Konečně, pomyslela jsem si. Konečně se začíná něco dít. Už dlouho se můj přítel trápil bolestmi zad. Nikdo nevěděl od čeho by to mohlo být, z povolání které měl? Číšník. Nebo to jsou jen klasicky namožená záda. Bůh ví. Ale najednou mě přepadl pocit stísněnosti. Večer jsme leželi v posteli a povídali si, o životě a o tom co nás jednou čeká. Další den, brzy ráno nastoupil do nemocnice, kde si ho už nechali. 3.února podstoupil operaci kde mu sešroubovali 3 obratle v páteři a při té příležitosti poslali vzorky na různé testy. To ráno jsem šla do práce, psal mi smsku.“Pros svět jsi jedna osoba, ale pro jednu osobu můžeš být celým světem a pro mě jsi.“ Celých 24 hodin bylo ticho, nedovolala jsem se nikomu z doktorů, neměla jsem žádné informace, nepsala jsem a čekala na sebemenší podnět, kdy budu vědět, že je vše v pořádku. A pak si zapnul telefon. Uf. Kámen, který jsem měla na srdci odpadl a já se těšila, až ho zase políbím na rty a uvidím jeho hnědé oči. jela jsem do nemocnice, hledala oddělení spondylochirurgie a pokoj ve kterém ležel. Když jsem otevřela dveře, usmál se a já se rozplakala, chyběl mi více, než jsem si dokázala připustit. „Miluji tě, Pepi.“ To byla první slova, která jsem ze sebe dostala. „Teď už bude jenom dobře, Myshko moje.“ Uklidňoval mě a pohladil po tváři. To ještě ani jeden z nás nevěděl, jak se nám otočí život na ruby.
28.2. To je náš další zápis v deníčku. Otřásl se mi celý svět, když mi Pepi řekl, že má nádor na levé ledvině. Rakovina? Bože! Co to je? Proč? Stále dokola jsem se ptala a nedokázala najít odpověď. Sebrala jsem se a s pláčem jela domů. Asi to zní neuvěřitelně, ale Pepa měl dost síly na to,aby povzbuzoval ještě mě. Zařekla jsem se, že před ním nebudu plakat, ale budu mu oporou.
Zjistila jsem si vše co se dalo. Operace zad sice dopadla dobře, ale Grawitzův tumor, který v sobě nosil, způsoboval řídnutí kostí. Stále ještě jsme čekali na podrobné výsledky. Situace byla ztížená tím, že nemohl sedět, dlouho nemohl stát na nohách a to nás čekala ještě dvě vyšetření CT a magnetické rezonance.
3.3. Ráno jsem volala sanitku, Pepa se mi obrátil v posteli a luplo mu v zádech, podle RTG si zlomil 8 obratel v páteři. Volala jsem to jeho mamině a ta mi řekla, že už má výsledky. Podle všeho mi ani nechtěla říct co v nich je. Po nějaké chvíli dohadování jsem na ni začla křičet, že jsem přeci jeho přítelkyně a že mám nárok na to vědět, jak se věci opravdu mají. Dlouho jsme se dohadovaly do telefonu a ona na mě pak vyštěkla, že má metastáze v celém těle. Usadilo mě to na zem. Zavěsila jsem s pláčem telefon, třískala jsem do zdi a volala o pomoc. Já přeci nechci, aby to všechno krásné skončilo. Co mám dělat. Bezmocně jsem se sesunula k zemi a modlila se. „Bože vždyť je mu jen 30.let, nikdy nekouřil, celý život má před sebou a já tu nechci zůstat sama.“ Odpoledne jsem za Pepim vyrazila do nemocnice. Tu cestu do Motolské nemocnice znám už zpaměti. Tentokrát jsem, ale navštívila primáře. V duchu jsem si říkala, že mi určitě vyvrátí to co mi sdělila jeho matka. Bohužel... Sedím v židli a poslouchám to, co už nikdy nezapomenu...
15.3. Chemoterapie, zvracení, horečky, nechutenství... Po nocích pláču... Pepa vážil 98 kilo, teď už má 70... Ztrácí se mi před očima, hubne... Ale pořád má naději... A já se stále nepřestala modlit... Každé něžné slovíčko a pohlazení teď pro mě znamená více, než všechny poklady světa. A když se usmál.. Když mu bylo chvíli dobře...
16.3. Jsme na oddělení onkologie. Pepi má v do žíly zavedenou kanylku se Zonetou. Ta pomáhá pro posílení kosti. I přes to mě pohladil po ruce a zašeptal: „vezmeš si mě?“ Díval se mi do očí a čekal na mou odpověď. „Vždycky jsi přeci chtěla, aby to bylo nějak vyjímečné místo, na které nezapomeneš.“ „Ano.“ To je má odpověď.
30.3. Jsme se vzali.
20.4.Další léčba chemoterapií je čím dál tím horší. Pepi ji těžko snáší,každý otřes je pro něj bolestivý. Přestal už i chodit, leží jen v posteli a oba dva odmítáme jakoukoliv hospitalizaci. Chceme být spolu. Moje srdce by těžko snášelo odloučení a pár návštěv v nemocnici by mi prostě nestačilo. Věděla jsem v jakém případě volat záchranku, jak se o Pepu postarat, co mu dát k tomu, aby mu bylo alespoň malinko dobře. Víte, nejhorší je, když vidíte, že člověk, kterého tak bezmezně milujete a jste schopni pro něj udělat všechno na světě... jen chřadne... Takhle nám utíkal den za dnem, drželi jsme se za ruku, když jsme usínali a společně se modlili. Pepa nikdy nevěřil v Boha, ale vždycky se mnou do tmy pronesl „amen“. Byli dny, kdy jsme rozjímali nad životem a rozebírali Boží existenci. Večer mě chytl za ruku a modlil se. Sám od sebe a za mě. Modlil se za to, abych měla sílu to všechno zvládnout, abych byla posílena... Pak dlouho plakal.. Vážil 60 kg, ale jeho jiskra v očích byla jasná. Život ho bavil a mluvil o tom, jaké to bude až se uzdraví . Co všechno bude dělat a jaká je tohle asi životní zkouška, myslel na své přátele, které mu byli oporou. Dokonce si často říkal o jejich návštěvu. Nikdy jsem se nesetkala s tak obrovskou porcí lásky.
Květen. Sedím na onkologii, sestřička mě zve s úsměvem dál do ordinace. Posadím se na židli a čekám. Na co? Mám divný pocit. Co se asi bude dít? Proč tu se mnou není Pepa? Doktorka se posadí naproti mě a vážným obličejem mi sděluje. „Váš muž má týden života.“ Udělalo se mi špatně,nemůžu se nadechnout. Vzepřela jsem se a křičela... Co mi to tu povídáte? To není pravda ! Ale doktorka, pořád sedí a jen kývá hlavou. Ještě se ptá jestli manžela nechci raději dát do nemocnice. V žádném případě tohle neudělám, zvedám se ze židle a jdu na stacionář, kde můj Pepi leží. Otevřu dveře do čekárny a podívám se po lidech, kteří tam sedí. Začla jsem plakat, zhroutil se mi svět. Kolem mě se sbíhá pár lidí a zvedají mě ze země. Ochotné sestřičky mě odvádějí na samostatný pokoj. Utěšují mě, musím se vzchopit a jít za Pepou, tvářit se jakoby nic. Je čtvrtek a já mám za týden narozeniny. Pátek, sobotu i neděli Pepa prospal, povídáme si jen chvílemi a společně posloucháme bubnující déšť. V pondělí večer začal krvácet. Bože, ne... Já nechci... udělej ještě zázrak... Přijíždí záchranka a odváží mi ho pryč. Klečím na kolenou a prosím. Ale vím, že vůle je jiná. Stejně, ale bojujete až do poslední chvíle. Pepa mi ještě volá z nemocnice, ať si pro něj přijedu, že je na chodbě sám a že u něj nikdo není. Nasraně si beru taxíka a jedu. Vykřičím půlku pohotovosti. Lékaře, kteří si nevědí rady. „Proboha! Co můj muž dělá na ORL a na neurologii, když je v terminálním stavu a má být na onkologii, kde mu pomůžou“? Sama si po telefonátu s onkologií vyžádám lůžko a jedeme už společně. Pepi mi říká, že si myslel, že už mě nikdy neuvidí, že měl strach, že zůstane sám. „Neboj se lásko“ uklidňuji ho „já už od Tebe neodejdu.“ To už je úterý ráno. Nemůžu spát, dokonce jsem málo kdy zavřela oči. Měla jsem strach, aby opravdu nezůstal sám. Za 2 dny se u něj vystřídá mnoho kamarádů a přátel. Se všemi si povídá, zdraví je a usmívá se. Je mu dobře, nic ho nebolí. Středa. Pepi mi gratuluje k narozeninám. Říkám mu, že mám narozeniny až zítra. „Nevadí, zítra to oslavíme s dortem a svíčkou“ Usmívá se, hladí mě po tváři a dožaduje se pusinky. Večer sedím u jeho postele a nechci ho pustit. Cítila jsem, že jsem moc unavená a že je spánek silnější, než já. Skloním hlavu a zase se modlím. „Bože jestli to má přijít, probuď mě včas.“ Je čtvrtek 4:30 ráno. Probudila jsem se z ničeho nic. Slyším, jak Pepi klidně oddychuje. Mám divný pocit. Jako by s námi v pokoji byl ještě někdo jiný. Ta přítomnost mě děsí. Mluvím na svou Lásku, stěží mě vnímá. Chytla jsem ho za ruku a posadila se k němu tak, abych ho měla v náruči. Hladím ho po tváři a vím, že nastal čas. Podívám se na Pepiho, teče mu slza. Něžně mu ji stírám z tváře. Probudil se, pohladil mě po tváři a tiše řekl, že už nemůže. Pozoruji jeho srdce, které teď už bije nepravidelně. Svírám ho v náruči .. Jeho dech se zastavil... Jeho srdce už nebije.... A já ho nechci pustit, nechci od něj odejít. Lehce ho políbím na rty a říkám „sbohem.“ Ne navždy, protože se zase uvidíme. Vím, že tu nadlidskou bolest už neprožívá a že je mu dobře, přesto to moje srdce nechápe. Zemřel v den mých 23.narozenin. Bolest, kterou prožívám je - neznám. Nedá se popsat ani vystihnout. Prostupuje všude mým tělem a nechce odejít. Hledám Pepu všude, kde jsem. Všude mi ho něco připomíná, byť jen maličkost. Odešel, nechal mě tu samotnou a já nevím, jak mám existovat v tomhle světě bez něj. Zbyl mi jen prstýnek a vzpomínky. Moc mi chybí. Chybí mi jeho vyznání lásky, pohlazení a on sám jako osoba. Jsem zase sama, ta prázdnota, která ve mě je, mě drtí. Slíbil mi, že na mě dá pozor a že bude stále se mnou. Často se mi o něm zdá, ale na otázky, které mu pokládám, mi neodpovídá. Za týden byl pohřeb. Přišlo se s ním rozloučit moc lidí. Moc si z toho nepamatuji,chtěla jsem tak moc být s ním.. Neunesla jsem to. Teď je to půl roku, co odešel a já s tím stále nejsem smířená. Chtěla bych na tu bolest najít lék. Chtěla bych najít lék na zákeřnou nemoc jménem rakovina. Kolik životních zkoušek mě ještě čeká?
Chybíš mi, Pepi. jsou Vánoce a já na Tebe myslím, více, než kdy jindy. Nosím Tě ve svém srdci, mysli i duši. Nikdy nezapomenu...

Poslal(a): Nadí, 20.12.2007