Tenkrát si se zamyslel, a to bylo osudný, nechtěl si říct proč, a já to tak strašně chtěla vědět... byla sem zvědavá... a tak sem naléhala... řekl si, že to stejně nevyřeším, ale já nedbala tvých slov... řekl si, že mě se to netýká, ale jakmile mi to povíš, bude to už věc nás obou... přesto jsem to chtěla vědět, a tak si mi řekl, že mi to povíš příští den, souhlasila jsem, jenže v tu chvíli jsem začala mít strach z toho co to vlastně je, a přestala jsem chtít to vědět.... tu noc jsem moc nespala a přemýšlela nad tím co to může být, a proč to tak náhle a strašně změnilo tvoje chování, předtím si se pořád smál a mluvil, a najednou si byl zamlklý a smutný, měla jsem strach... příštího dne jsi mi zavolal... na to nikdy nezapomenu, nezapomenu na tu chvili, kdy si mi řekl, že je konec, konec všech ideálů, prostě všeho.
Byl jsi pro mě první opravdová láska, nemůžu na tebe přestat myslet.... strašně mi chybíš... a přesto, že jsi mi ublížil tě pořád miluju, ač se to zdá bláznivý, tak je to tak.
A nad čím si se vlastně tenkrát zamyslel.... vzpomněl jsi si na ní, na tu, kterou pořád miluješ... a mě jsi měl proto, abys na ni mohl zapomenout.... nezdá se ti to příliš sobecké?

Poslal(a): ending, 23.12.2007