Hned jak jsi mě poprvé zahlédnul, poslal jsi úsměv, tak krásný, že i zamračené nebe by před ním ustoupilo...V tu chvíli mě opustilo všechno zlo, všechny myšlenky na smrt v mém zničeném životě. Měla jsem oči jenom pro tebe.Zdálo s to tak neuvěřitelné...
když jsem tě viděla podruhé, podlamovaly se mi kolena a řekla jsem si, to je on...musela jsem tě poznat, sehnala jsem si číslo, psali jsme si, ale pak jsi mě začal ignorovat... srdce mi puklo, já tě pořebuju, ty chvíle s tebou byly nádherné. Tak proč to muselo odejít? Teď sedím sama, píšu tyhle řádky, aniž bys o tom věděl, asi se nikdy nedozvíš, jak moc tě miluju, jak moc tě chci... ty můj krásný cimbálisto...
Když jsem tě viděla potřetí, poslala jsem úsměv a podala srdce, bylo jen pro tebe, ale tys ho zřejmě zahodil u prvního odpadkového koše... jak mám těď bez něho žít? Jak mám žít bez tebe? Prosím, zastav se a chvíli poslouchej, poslouchej kdes to srdce zanechal, jeho tlukot už není tak silný jako býval dřív, za chvíli dotluče a změní se v kus ledu... Z lásky stane se nenávist...

pozn.já nejsem žádný spisovatel ani bůhvíjak dobrý básník, tyhle řádky však jdou z mého srdce

Poslal(a): Margisek, 4.1.2008