„Shodli jsme se všema, po tom jsme si všechno vyslechli a pečlivě posoudili, že jsi pěkná potvora. A jestli ne potvora, tak si to prostě pěkně přehnala, Adelko.“ Nevím, co na to mám říct. Odpověděla jsem. „Není den kdy bych na to co jsem mu provedla nemyslela. Každý den na to myslím. Dokonce ta „energie“, kterou podle Vás bych měla věnovat tomu abych se nad tím vším zamyslela a pak sama nad sebou, mi utíká jak vzduch z duše tam, kde se snažím na to všechno zapomenout. Zamýšlím se nad tím vším a sama nad sebou neustále. Neustále myslím na to co jsem udělala. Je mi to líto. Mám jen dvě věci na svojí obhajobu.“ Morgan se na mě zahleděl svým mentorským pohledem a postavil se před všechny chlapy tak, že celá skupina vypadala jak seřazené bowlingové kuželky. Podíval se na mě ironickým výrazem. I kdybych teď řekla cokoliv jeho oči jsou pro mě už teď zápornou odpovědí na mojí obhajobu. „To není fér!“ řekla jsem. „Stojím tu jak před soudem, který už je předem prohraný!“ Morgan vydechl a sklopil oči do země, jako by vrah sklonil namířený kulomet k zemi. Soud skončil. Uznala jsme vinu, aniž bych chtěla, ale vyšla jsem z toho ještě docela dobře. „Ať si udělala cokoliv, je to pryč. A neexistuje nic, co bys teď mohla říct na svojí obhajobu. Přehanalas to. Sama často říkáš, že jsou stejné věci, které se dají říct různým způsobem. Nejsi zlá, ale vlastně jsi. Protože – co je zlo? Zlo je i nevědomost, ale hlavně lhostejnost.. o záměrnosti vůbec nemluvím. I kdybys stokrát nechtěla, to co jsi udělala bylo zlé. Můžeš s klidem říci, že jsi ani jednou necítila lhostejnost? A i kdyby nevědomost omlouvala, mohla by si s klidným srdcem říci, že tě ani jednou nenapadlo, jaké by mohlo mít důsledky to, co děláš?“ Na to se nedalo nic říct. Měl pravdu, takovou pravdu, až mě s tím svým uvědomělým výrazem začal strašně srát. Dokonalost ve všech směrech. „A teď si myslíš že, když někomu projevíš sympatie, že by si toho měl vážit?“ … „MLČ už!“ odsekla jsem. Zase na mě stupidně koukal, ale pak se rozhodl, že už mu nestojím a ni za ten pohled a otočil se, aby mohl odejít. V tom se jako na povel otočili i ostatní, a všichni poslušně odkráčeli kamsi, odkud svítilo světlo.

To je asi nejhorší situace, když vás opustí i Váš vlastní soudce, protože ho už nemůžete vystát. Nevím, možná je to velmi pozitivní, jelikož se v tuto chvíli nacházíte na odrazovém můstku a jste relativně v klidu. Máte šanci si vše promyslet a znovu se vyšvihnout, jestli to ale není jen sebeklam. (?)

Poslal(a): Adéla, 10.1.2008