Je pro mě symbolem krásy v pravdě. Pravda vystihuje skutečnost, říká jak věci opravdu jsou, nic si nepřikrášluje ani se v ničem neponižuje. Pravost v charakteru,... to je jako pravý Rolexky, značka kvality, vzor, od kterého se můžete hodně učit. Člověk, který Vám vždy řekne podle vlastního uvážní přímo, co si opravdu myslí, bez vedlejších záměrů nebo podtextů. Má zdravé sebevědomí a pokud by neměl, uvědomuje si to a snaží se změnit sám sebe. Jeho slova vás nemůžou urazit, protože on nikdy nic nemyslí ve zlém, on totiž neoplácí zlo zlem, ale ani zlo dobrem.. zlu se vyhýbá a ignoruje ho. Zlo je neproduktivní, není dobré jej odrážet útokem, ale postavit si proti němu zeď. Slova, která říká jsou výsledkem jeho nejlepšího uvážení, a znamenají přesně to, co dotyčný vyslovuje. To co je vysloveno je taky myšleno, nezastírá své záměry či skutečné důvody svého jednání logickými argumenty. Nemá důvod to dělat - nemá komplexy méněcennosti a kompenzovat si svoje slabé sebevědomí na jiných lidech považuje za nízké a ubohé. Stejně tak jako on mluví k lidem přijíma slova ostatních, nevidí v nich žádné podtexty a vychází pouze z toho, co se řekne. Pokud něco chce, řekne to a pokud někdo řekne že něco chce, vychází z toho co řekl. Je to podle něj jediný produktivní způsob jak komunikovat s lidma a jak se vyhýbat zlu a nepodléhat manipulaci. To, co chce, nebo si myslí, řekne. Pokud jeho slova mají znamenat něco jiného než říká, dělá to tak, aby byl skutečný význam jasný, jinak pokud něco řekne, snaží se to říct tak, aby to bylo pochopeno, jak to bylo myšleno (ale to už je jinými slovy uvedeno výše). Nevyžívá se ve „hrách“ a diskusích o významech důležitých věcí, ty musejí být vždy jasné, nebo je třeba si je vyjasnit. Má v životě vytyčený nějaký cíl, nebo životní styl, za kterým si jde. Jeho štěstí a štěstí jeho nejbližších je na prvním místě. Štěstí druhých nesmí být v rosporu s jeho štěstím. Je ochoten ustoupit v některých věcech ale pokud štěstí druhého mělo nějak výrazně zabránit v cíli – v životním stylu, ke kterému směřuje, takovému člověku se vyhýbá. Ke svému cíli se skutečně snaží dojít z vnitřní touhy dosáhnout jej, nikoli přesvědčovat ostatní o tom, že tomu tak je (viz. Bylo řečeno výše). Má schopnost donutit sám sebe k činnosti – z vlastní iniciativy, nikoliv z vnější (myslím tím, že nepotřebuje aby ho někdo v jeho schopnostech podporoval). Co se týče cíle.. snaží se jej dosáhnout a vyhýbat se věcem, které by mu v tom bránily. Více dělá, než aby mluvil o věcech které dělá, nebo které se chystá udělat. Nedělá věci které považuje za ztrátu času. Čas je pro něj důležitý, protože je ho v životě málo. Ztráta času je zabíjení času věcmi které nepřinášejí nic pozitivního – tj. Radost nebo štěstí. Anebo jsou pouze neutrální – například zkracování dne nesmyslnou činností.( to je například to, co, to teď dělám, když píšu tenhle text...
Je tvrdohlavý a stojí si pevně za svými stanovisky. Ale není natrvrdlý a většinou se nechá přesvědčit rozumnými argumenty - nezajímají ho pouze subjektivní názory, ale respektuje je. Je to svým spůsobem egocentrik, ale ne na úkor ostatních. Co se týče subjektivních názorů, je nesmysl o nich diskutovat. Taktéž je nesmysl diskutovat o oprávněnosti pocitů, které jsou příčinou nějakého jednání. Když člověk něco cítí nějakým způsobem a na základě toho jedná, je nesmysl jeho pocity zpochybňovat jako dostatečnou příčinu jeho jednání (pokud se nejedná o extrémní případy... o hranici „extrémů“ by se dalo diskutovat. Já mám tady na mysli spíše běžné jednání které dotyčnému nezpůsobí nějakou prokazatelnou doživotní újmu na zdraví jak fyzickou tak psychickou.). Tento „ideální člověk“ s lidmi o jejich pocitech nediskutuje. Pokud nedokáže přijmout povahu, nebo způsob myšlení člověka, neodsuzuje ho, ale prostě se s ním nestýká. Ideální člověk neodsuzuje lidi. Pouze je přijímá nebo nepřijímá k sobě. Nepoužívá definitviní soudy, když mluví o subjektivních pocitech. Nikoho se nesnaží změnit ani učit. Radí pouze když má pocit, že o jeho rady, nebo názory někdo stojí.

Poslal(a): Danča, 20.1.2008