Je zima, sníh se za tmy pomalu snáší na zem a na jednoho mladíka, který stojí opřený o zábradlí a kouká se na vchod, kam - i když jen párkrát - doprovázel dívku, kterou miloval z mnoha důvodů, i když asi neměl, přinesla mu bolest smutek a dala nahlédnou na to, co je štěstí.

Začalo před více jak dvěma lety, kdy přes inzerát poznal holku, která už tak jasnýmu letnímu dni dala ještě více záře, trvalo jen pár dní ale byl neskutečně šťasten, že ji potkal ve chvíli, kdy se snažil změnit svůj život a každou vteřinu si užíval a vryla se mu do pamětí jak titanovým perem, nebylo to jenom letní poblouznění z jeho strany zamiloval se po chvíli, co s ní byl. Nebylo to jenom, že má krásný hlas, oči které ho fascinovaly, ale i to, že mu přinášela klid do jeho utrápeného nitra, byl mladý, statný a je jeho oči, když se do nich zadíval pozorně, tak mohl vidět, že jeho život nebyl jednoduchý, mnoho toho ztratil a utápěl se v kruhu zlosti nenávisti ne jen vůči sobě, ale i celému světu a když se ho zeptáte, tak vám neřekne, proč se začal měnit, ale bylo to tak a vědě, že život, který vedl, už vést nechce, a tak se začal měnit uvnitř a potkal ji, bylo to jako kdyby mu nebe poslalo anděla, který mu měl dát druhou šanci, nikdy jí neřekl, co k ní cítil, nikdy se nedoví, že ona je důvod, proč začal žít normální život. Ale stalo se tak a čas ubíhal a on se rozhodl, že změní místo, a tak vzal práci kousek od ní a po dvou letech se znovu setkali a bylo pro něho jako kdyby se koukal na sen, zase jen párkrát si psali, párkrát se viděli a on, ten blázen, si myslel, že by mohl mít to po čem toužil z celýho srdce, klid a někoho, komu bude říkat mám tě rád a ona mu na to odpoví já tebe taky, prostě chtěl toho moc, vsadil víc, než si připouštěl a nikdy by ho nenapadlo, že v telefonu se mu objeví SMS už mi nevolej a víc nic, dodnes neví, co se stalo, prý to není jeho vina, ale co se stalo, neví a nikdy se nedoví, párkrát ji viděl a to ničí víc, než si kdo vůbec uvědomí, má její číslo, ICQ, adresu a ví kam chodí do školy a je si vědom, toho že je to vše k ničemu, nechce s ním ani mluvit, vše by snesl, než to nevědět, snes vše, že je jí odporném, že je hnusej, tlustej jak prase, že je jí z něho na blití, to vše by snesl a řek by si, blázne hloupej, mohl jsi to tušit, tak s tím něco dělej, ale když to prý není v něm, tak v čem, a není to jediný, co ho dnes trápí, když ji vidí, tak už si jen říká, že je furt to jak anděl a on ví že byla jeho ''feme fatal'' a není už smutnej, že s ní není, naučil se s tím žít, ale není to jeden a ten samý člověk, zmizel z něho ten žár, ta jiskra v očích už mu nezáří, neříkám, že to je její vina, to ne, má sice na tom svůj podíl, ale bylo toho víc, co ho takhle uzemnilo, odešli lidi, který mu byli hodně blízcí i nejbližší přítel už není oporou, má pocit, že zůstal sám a ví, že každým dnem se vzdaluje rodině, kterou miluje nadevše, ale už nemá sil na to, aby bojoval a rval se o ten kousek světa pro sebe a i když já vím, že jednou se zase bude se rvát o kousek místa pro sebe jak s životem tak i s osudem, že není to k čemu má největší vlohy a to co umí až moc snadno, ale dnes je jen osamělý člověk, který ztrácí naději a víru a je smutný když se tohle stává, ale kdo z nás umí říkat pravdu, která zraňuje do očí - asi nikdo.

Nepište, že tam jsou chyby, to vím i bez vás, nikdy jsme nebyl mistr psaného slova a navíc nejsme ve škole.

Poslal(a): Varlet, 22.1.2008