Je zase jedno z těch smutných a deštivých rán, ze kterých se probouzím, opět tak strašně sama. Myslím na Tebe každičkou minutu, kdy nejsi se mnou. Ve dne chodím jako tělo bez duše a jen v noci nacházím útěchu ve svých snech. Jsou pro mě jediným vysvobozením ze všech trápení. Utíkám v nich před všemi a někdy už i dokonce před Tebou.
Před Tebou, který jsi mi byl vždy vším a stále jsi a navždy zůstaneš tím jediným mužem v mém životě. Nosím Tě hluboko ve svém bolavém srdci a už jen doufám, že někdy přijde den, kdy Tě budu moci obejmout, pohladit po Tvé sametové tváři a smět Tě konečně políbit na Tvé krásně hebké rty.

Poslal(a): Sluníčkosluní, 13.2.2008