Jednoho slunečného dne jsem se poprvé v životě doopravdy zamilovala.Ten člověk byl ten,koho jsem hledala.Chtěla jsem mu být vším,oporou.štěstím i smutkem.Radostí,přítelem,důvěrou…Nejkrásnějším dnem,který jsem s ním strávila,byl každý,ve kterým sem s ním byla sama…úplně sama...Jeho černé oči mě k sobě připoutávaly,jeho ruce mě k němu přimotávaly.Jeho úsměv byl pro mě jedinečným,jeho polibky mi dávaly naději a byly pro mě štěstím.Byla jsem tak šťastná,jako nikdy.Zapomínala jsem na lidi,kteří mě měli rádi,zapomínala jsem myslet,jako dřív.Zanedlouho jsem se dozvěděla,že v jeho životě nejsem jenom já.Byly jsme dvě.Sliboval mi-vlastně ne..Až teď si uvědomuji,že mi nikdy nic nesliboval,že budeme spolu.Ale mluvil o tom,že se s ní rozejde,naivně jsem si myslela,že to bude co nejdřív a logicky,po tom,jak se ke mně choval budeme spolu.Ptala jsem se ho jednou na to,co ke mně cítí.Řekl,že kdyby nic necítil,nechoval by se tak,jak se chová.Řekl mi,že by mě políbil kdykoli,ale musí jednat rozumě,protože někoho má.Řekl mi,že když jsem ho políbila,nemohl odolat.Jednou mě taky dokonce obvinil z toho,že já to s ním nemyslím asi tak vážně.Trápila jsem se,protože to byl měsíc,pak dva,tři…co s ní pořád byl a mezi námi se jen občas něco stalo.Trápila jsem se dál..
Tenhle měsíc je to půl roku..A já jsem se rozhodla zapomenout…Ten člověk mi dovolil se do něj zamilovat,políbit ho,obejmout…A teď poslední dobou mě přinejmenším ignoruje..Ještě před 14-ti dny jsem myslela,že budeme jednou spolu a byla ochotna čekat.Bohužel už dál nemůžu.Láska má člověku pomoct a dovádět ho ke štěstí,být mu oporou a tím nejkrásnějším.Mně to,že jsem se zamilovala do tohoto člověka vzalo pocit štěstí,ztratila jsem v něm oporou,dostavil se jen smutek nad ztrátou.Vzalo mi to radost ze života,vzal mi sebe jako přítele a ztratila jsem veškerou důvěru v člověka,kterého miluji,ale vzalo mi to i důvěru i ke všem ostatním mužům.Dokonce mě obvinil jednou z toho,že mi nevěří to,co k němu cítím.
Teď se musím postavit přímo na nohy a svému okolí vrátit kamarádku plnou vtipu a radosti,protože jsem neustále řešila jeho.Své sestře sestru,protože jsem na ní neměla čas.Svým rodičům spolehlivou dceru,protože jsem půl roku nevěděla,co to spolehlivost je a sobě sebe,protože jsem se sama sobě úplně ztratila a dělala věci,při kterých jsem se nepoznávala..
Jestli to někdy bude tento člověk někdy číst,určitě pozná kdo a komu to píše.Možná to bude zítra,za rok nebo nikdy.Ale kdybys to jen někdy četl,už budu snad sama sebou.Jen na mě prosím zapomeň.Zapomeň na tu,která ti chtěla být vším….

Poslal(a): On to ví, 27.2.2008