Na konci věků se milióny lidí sešly na velké pláni před Božím trůnem. Většina se stáhla zpět od jasného světla před nimi, ale vpředu zůstávaly skupinky, ve kterých probíhala zapálená diskuse. Ne v zahanbujícím studu, ale s bojovným odhodláním.

„Jak nás může Bůh soudit? Co on ví o utrpení?“ vyštěkla žena s tmavými vlasy. Její tělo vykazovalo známky mučení. „Zažila jsem teror…bití…znásilnění…smrt!“ V jiné skupince si mladý Afričan rozepnul košili: „A co tohle?“, ukázal na díry po kulkách. „Zabili mě jen proto, že patřím k jinému kmeni!“ V další skupince muž s kalnýma očima mumlal: „Mám AIDS. Proč zrovna já? Proč zrovna já mám trpět?“

Na pláni byly stovky takových skupin. A jejich rozhořčení sílilo. Proč Bůh dovolil zlo a utrpení na světě? Zatímco sám tráví svou věčnost v nebi, kde je všechno krásné a jasné, kde není žádný pláč ani strach, žádný hlad ani nenávist? Co může tenhle náš soudce vědět všem tom utrpení lidí na zemi?

A tak každá skupinka vyslala vedoucího – někoho, kdo nejvíce trpěl – aby se poradili. Sešli se ve středu pláně: oběť bombového útoku, žena zohavená artritidou, muž s vrozeným poškozením mozku, zavražděná, zneužité dítě… Konečně byli připraveni předložit svou obhajobu. Bylo to docela chytré. Než bude Bůh kvalifikován jako jejich soudce, musí zakusit, čím prošli oni. Rozhodli se, že Bůh by měl být odsouzen k životu na zemi – jako člověk!

Ať se narodí v bídě a chudobě a nejlépe jako Žid. A ať je považován za nemanželské dítě. Ať žije v zemi okupované cizí, krutou armádou. Ať je pronásledován a musí se skrývat. Dejte mu úkol, který bude tak těžký, že i jeho rodina ho bude mít za blázna, když se jej bude snažit uskutečnit. Ať ho zradí i nejbližší přátelé. Ať je falešně obviněn, a odsouzen zaujatým soudem bez možnosti odvolání. Ať pozná, jaké to je být naprosto opuštěný. Ať je ostatním pro smích. A nakonec ať trpí bolestí, jak to jen jde. Pak to s ním skoncujte.

Ano, ať Bůh pozná na vlastní kůži, co je to smrt!!!
Mezi jednotlivými požadavky se ozývaly nadšené výkřiky souhlasu všech přítomných. Když dokončili poslední větu, všichni utichli. Najednou už nikdo neřekl ani slovo. Nikdo se ani nepohnul.

Nastalo dlouhé ticho.

Poslal(a): mimimi, 18.3.2008