Byla jsem anděl, byla jsem pták. Krev potřísnila mé perutě, špína nelze smýt. Už nemohu vzlétnout. Jsem přikovaná k Zemi. Na mé hrudi visí těžký kámen, který mě táhne ještě hlouběji pod zem, než nyní jsem. Polykám prach a hlínu, která se mi dere do úst při sebemenším záchvěvu Země. Cítím to pnutí, ten tlak ve všech kostech, praskají, a přitom nemohou prasknout. Kéž by se alespoň jedna kůstka zlomila a probodla mi srdce. A to srdce by krvácelo, dokud by ze sebe nevydalo vše, co živí mé tělo. Okovy se rozpínají a stahují. Každý tento pohyb mě stojí část života. Života, ktery více nemám jak mám.
Dříve než okovy povolí a kámen se utrhne, opustí duše má toto tělo a já budu moci opět vzlétnout. Spatřím Světlo, které je záchrana, naděje i láska. To Světlo mě již nikdy neopustí. Nebudu žít v temnotách, ale v pravdě.

Poslal(a): vrabcacek:), 7.4.2008