Víš vlastně kdy to začalo?nikdy jsem si tě nevšímala,byl jsi pro mě nikdo s blonďatými vlasy(já na blonďáky nikdy nebyla),jenže časem jsem si začala všímat tvých pohledů a víc a víc...Pak jsem si to vrátila všechno zpátky,a zjistila jsem,že si s tvé osoby pamatuji jen oči,krásné oči...a pak jsem na ně pořád myslela,někdy více,někdy méně.Když jsem je neviděla začaly mi chybět...Později,tam u stolu jsem se dívala na tvé ruce,máš krásné hranaté ruce,chtěla jsem je chytit do svých dlaní,ale nikdy jsem se neodvážila.Oblékl jsi si bundu a odešel.Dva měsíce jsem tě neviděla,celých 57dní!A pak jsem tě potkala,zastavilo se mi srdce a já jsem nemohla vůbec dýchat,krásně si se na mě usmál a já byla šťastná,ale jen chvíli,věděla jsem,že nikdy nebudeš můj.Pak jsem se rozhodla,že to udělám,že ti to řeknu,nevím proč jsem si byla sama sebou tak jistá,po tvé odpovědi jsem myslela,že umřu.Ale né,kvůli odmítnutí,ale kvůli tomu důvodu,to jak si se zachoval,mě přesvědčilo,že jsi moc hodný člověk a dokonce jsem si tě začala vážit.Od té chvíle jsem žila dva životy,jeden svůj a svojí rodinou a druhý s tebou.Každý večer jsem usínala s myšlenkou na tebe,v noci jsem se probouzela a nemohla spát,hodiny jsem brečela,strašně moc jsem na tebe chtěla zapomenout,ale čím více jsem tě odmítala,tím více jsem tě milovala.Každé ráno jsem byla podrážděná,nedokázala jsem se soustředit na věci okolo sebe a radovat se s maličkostí...Nic,byla jsem mrtvá.Pokoušela jsem ti psát,odpovědi nepřicházely,až jednou,to byla ta poslední,nevěděla jsem zda je myšlená dobře nebo špatně,ale byla jsem šťastná aspoň těch pár minut jsem byla opravdu šťastná...pak už si nikdy nenapsal.Začal ses mi vyhýbat,přestal jsi se mi dívat do očí,hladit mě svým pohledem...V noci jsem se budila touhou po tobě,chodila jsem jako tělo bez duše a před všemi dělala jako,že se nic neděje,že jsem v pohodě,nikdo nevěděl.Jen TY!a nepochopil si mě,nevím jestli byl v tobě strach nebo už averze vůči mé osobě,vlastně jsem po tobě chtěla jen trochu pochopení,protože to pro mě fakt nebylo jednoduché.Pak jsme se zase potkali,už ani já jsem se na tebe nedívala,nebyla jsem schopná tě ani pozdravit,snažila jsem se vyhýbat kontaktu s tebou.Občas moje oči sklouzly pohledem na tvé ruce,to bylo všechno co jsem ještě dokázala.Všimla jsem si,že ti chybí na zápěstí ten kožený náramek,vždycky jsi ho nosil,teď jsi ho neměl,přemýšelale jsem komu jsi ho asi dal.Moc ti slušel.Ale ty jsi byl chladný..asi to byla tvá sebeobrana proti mě.Přesto jsme se rozloučili letmým pohledem,nedokázala jsem z něj vyčíst na co myslíš,při pohledu na mě,možná to byla lítost,možná nic.Láska to nebyla.Ty totiž nikdy nepochopíš to jsem prožívala,dokud to sám nepoznáš,nepochopíš moji lásku,moji situaci ve které jsem se ocitla,moje slzy a trápení.Tu beznaděj.Víš nikdy jsi mi nedal naději,ale nikdy jsi mi neřekl NE!proto jsem stále doufala,že se aspoň sebereš a budeš mluvit,ale ty jsi mlčel.Možná jsem na tebe moc naléhala a tam byla ta chyba,chtěla jsem všechno řešit hned,protože jsem se nemohla už dál trápit,můžu si za to sama...Měla jsem na tebe někdy takový vztek,až jsem tě skoro nenáviděla,ale pak jsem se vybrečela a zase jsi byl bez chyby,všechna zlost odešla a zase byla jen lítost nad mou samotnou.Všechno jsem se snažila smazat,dělala jsem činnosti,které mě odpoutaly od myšlenek na tebe,každý večer jsem si četla,tak dlouho než jsem usla,jen abych na tebe nemusela myslet.Byla jsem ráda,že tě nepotkávám,protože víš,že se ríká:Sejde z očí,sejde z mysli.Trochu to pomáhalo,přišla jsem na jiné myšlenky,ale tam někde hluboko jsi stále byl,stačila vzpomínka a bylo to zpátky.Já vím,že to nechápeš,ty nevíš,myslíš si,že jsem se opravdu musela zbláznit,třeba jo,asi to není normální,ale copak za to můžu?já jsem si tě nevsugerovala do hlavy,já jsem tě tam nechtěla,a přesto jsem na tebe musela myslet,někdy jsem si říkala,jestli tohle není nějaký osudový omyl,jakože my dva jsme se neměli potkat,kdy to přesně začalo,proč můj mozek stále produkoval myšlenky na tvoji osobu,víš pořád jsem nad tím přemýšlela,možná jsem to až moc prožívala.jediná velká chyba na tom všem je,že jsem vdaná a mám dvě děti:-(,víš jsem šťastná,.že je mám,že mě něco drží nad vodou.Ubližuju tím vlastně sama sobě,nevážím si lidí co mě milujou,vím,že na tyhle stránky nikdy nevlezeš,ale potřebovala jsem ze sebe nějak dostat a třeba se najde někdo,kdo je na tom podobně a pochopí co asi prožívám,protože TY mě nepochopíš nikdy!

Poslal(a): Simdan, 16.4.2008