Dnes mi po dlouhé době došlo, že žijeme ve velmi křehkém světě, že jednotlivé okamžiky mohou býti nezvratné, věci které nás obklopují pomíjivé. Zvláštní, člověk si vlastní ztrátu uvědomí teprve tehdy, když k ní dojde. Když odejdou ti, na kterých nám záleží, poztrácejí se úsměvy, doteky, slůvka, která hřejí…Ale i přes to všechno si dále vytváříme vazby. Otvíráme svá srdce a pokládáme své sny, aby ti, které milujeme, kráčeli zlehka.
Někdo kdysi řekl, že ke štěstí si každý smí dojít jen tehdy, když miluje. Nezáleží na tom, jak moc jsme sami milováni, ale na tom, jak mnoho dokážeme milovat ty druhé. S láskou je nás více, čím víc jí máme, tím víc jí smíme dát. Až teprve tehdy, když milujeme, stáváme se člověkem. Opatrujeme a vážíme si, obětujeme a dýcháme za ty ostatní. Z každého z nás, láska, kterou si v sobě nosíme, vyzařuje. Denně kolem nás projdou stovky lidí, které si v davu nemusí pamatovat naši tvář, ale pokud už zaujmeme, nikdy nezapomenou, jak se vedle nás cítili. Jak mnoho jsme pro ně znamenali. Jak úžasný byl úsměv v záplavě slz, dlaně, které pomáhaly vstát, konejšivá slova, když večer usínat nelze. Už proto všechno stojí za to milovat. Dávat. Vím, může nám být ublíženo, bolest, když někoho ztratíme nepopsatelná, ale i přes to všechno, ten pocit, když se máme pro koho probouzet, je nepopsatelně krásný….
V životě se musíme naučit věci brát tak, jak přicházejí. Užít si je, nepromarnit jedinou vteřinu. A až budou odcházet, naposledy se ohlédnout a rozloučit se, aby nám nemuselo nikdy být líto, že jsme naposledy neobjali…

Poslal(a): Sluníčkosluní, 16.4.2008