Pokračvání tohoto příběhu - http://cituj.cz/Zamysleni/1960-view.aspx - kdo nečetl nemusí číst následujici řádky, protože nebude vědět vše….

Po tom všem co jsem již napsal, jsme si znovu začali povídat. Věděl jsem že bych neměl, ale něco mě k tomu nutilo. Vše bylo fajn a na takové úrovni, aby se z toho nestalo nic víc než jen kamarádství, až do jedné chvíle. Byl tu ples a oba jsme na něj nezávisle na sobě vyrazili. Celý večer jsme se na sebe jen občas podívali, ale netancovali spolu. Blížil se konec a začali hrát ploužáky. Pamatuji jsi to, jakobych se z toho plesu právě vrátil. Přišel jsem a požádal o tanec. Co hráli nevím, ale tu husí kůži která mi běhala po zádech cítím i teď. Neměl jsem to dělat, ale pohladil jsem tě. Všimla sis toho hned, jakoby si to čekala, a na oplátku jsi mě k sobě přitiskla. Mohl bych do podrobna výprávět každou sekundu toho tance, ale bylo by to na dlouho. Píseň dohrála a ty jsi nechtěla pustit mou ruku, já jen tiše řekl že pro tebe pak ještě přijdu. Začla hrát poslední píseň, než jsem se stačil zvednout ze židle stála jsi u mě ty, s výzvou k tanci. Tanec byl krásný píseň také, ale stalo se to, co jsem sice přál, ale teď vím že se to stát nemělo. Políbila jsi mě. Hrála píseň Do not cry. Tu noc jsem opravdu neplakal, byll jem šťastný.
Začli jsme spolu znovu chodit. Promluvili jsme si o tom, co jeden od druhého očekáváme a bylo to skvělé. Ty jsi mi psala, nemusel jsem jen já chodit za tebou jestli máš čas – mnohdy jsi mě přeběhla a já ti na oplátku věřil. Dřív jsi mi vyčítala že pochybuju a tak jsem přestal. Chodila jsi ven se staršíma klukama. Jeden z nich ti dokonce vyznal lásku. Každý pátek jsi s nimi chodila do baru „na schůzi“. Neptal jsem se co jste dělali – 100% jsem ti důvěřoval a všechno bylo fajn. Nemohl jsem si to vynachválit a byl jsem rád že jsme to spolu ještě zkusili i když jsme nejdřív nechtěli.
Pak ale přišel další z těch „schůzovacích“ pátků. Byli jsme domluveni na sobotu, měla jsi se ozvat, ale neudělala jsi to. Až v neděli jsi mi řekla že ti nebylo dobře a že jsi zapoměla. Věřil jsem ti a nezlobil jsem se. Jenže ta neděle, kterou jsme spolu trávili byla divná. Byla jsi nesvá a já to věděl, tušil jsem proč, neřekl jsem nic. Celý následující týden jsi mi ani nenapsala. Věděl jsem že je zle a bylo mi jasné že se na té „schůzi“ něco stalo. Nedalo mi to a zeptal jsem se, jestli je za tvou změnou chování někdo jiný. Ani nevím jak dlouho jsme spolu chodili, ale už jsme se zase rozcházeli. Už 2 dny po rozchodu (který „nebyl kvůli někomu třetímu“) jsi chodila s jiným… Vidět vás byl snad ten nejhorší pohled v životě.
Teď už mám v hlavě jasno. I když k tobě pořád něco cítím nepřipustím, aby to překročilo za hranici přatelství, protože děj ktérý by to mělo jsme s oba, a nejednou, prožili.

Každý kdo tohle četl si určitě říká jaký jsem ubožak – ano jsem. Přes všechny rady jsem si nedal řict a zase jsem na to doplatil ukrutnou bolestí…

Víte nesnáším, když holky hází nás kluky do jednoho velkého pytle s cedulkou sukničkáři, zrádci, nebo jakou cedulku na ten pytel každá holka lepí. Jestli takoví kluci opravdu jsou, existuje ještě jeden pytel. Je to v podstatě pytlíček, který není ve stínu toho velkého pytle vidět. V něm jsem já a dalších pár kluků a ačkoliv vás holky, které lepíte cedulky zklamu, není jich málo! A která z vás tvrdí opak, má strašnou smůlu na kluky, nebo zrovna teď narazila na jednoho z velkého pytle a na ty z pytlíčku zapomíná.

Já osobně jsem beznadějný romantik, který věří že někde v tom davu holek které denně potkávám, někdy přehížím někdy si jich všímám, ale vždycky věřím že je mezi nima jedna jediná, která je stvořená pro mě a hledá cestu na které se potkáme stejně tak jako jí den za dnem hledám já.
Je to holka, která nenadává že v noci sedíme uprostřed louky na které se bojí a koukáme na bíle tečky na obloze které jí nezajímají a štípou jí u toho komáři. Je to holka, která ocení že místo v restauraci s přáteli kde jsme byli včera sedíme uprostřed louky. Nenadává že jí štípou komáři a že se v té tmě bojí. Jen tak sedí, kouká na nebe a společně se mnou hledá souhvězdí. Sem tam v té strašné spoustě hvězd vidí souhvězdí, které třeba ještě nikdo nenazval, nebo v něm neviděl to co v něm vidíme my. Navíc právě proto, že je tam se mnou se cítí v bezpečí. Je to holka která se neptá: „Miluješ mě?“ Ale místo toho sama, bez otázek pošeptá: „Miluji tě.“
Je to možná bláhová představa, ale já prostě věřím. Ať už potkám jakékoliv holky, které mi třeba ublíží ještě víc. Nikdy na ně nebudu mít pytel a žádná z nich mi mou, ač naivní, víru nevezme.

Tímto se loučím a doufám že k tomu abych napsal třetí díl nikdy nedojde…

Poslal(a): Petras, 24.4.2008