Lidé jsou jako magnety a železo. Buďto jsou lidé, kteří nedělají nic a přesto kolem sebe mají mnoho přátel anebo lidé, kteří vyzařují vlny, které mají přitahovat ostatní – magnety. Železo k magnetu přilne vždycky a za každých okolností, ale u magnetů je to složitější. Ti totiž k sobě buď hnedka bez problémů a na dlouho přilnou, a nebo k sobě právě přes jejich shodnost pölů a jejich naprostou totožnost i přesto , že by se k sobě hodily a rozuměli si ,a že u sebe chvíli vydrželi, se nakonec navzájem odstrčí daleko do neznáma.
Je krásné mít někoho komu se můžeme svěřit se svým ttápením, s kým můžeme počítat když je nám úzko, kdo nám pomůže když nevíme jak dál, a kdo je schopen nám snést doslova modré z nebe jen proto abychom s netrápily. Ale jakmile mají dva lidé shodné pöly, paradoxně přichází nám všem důvěrně známé trable s láskou. Proplakané noci, opuchlé oči, a nekonečný oceán vzpomínek na tak krásné časy. V tu chvíli nám každý říká neplač, však on příjde ten princ, který tě bude milovat, neplač on za to nestojí. Ale to mi to prostě nechápeme, to on byl pro nás tím princem, to jemu patřilo celé naše srdce, to pro něj jsme byli schopni skákat přes oheň jen proto abychom ho utvrdily v naší lásce. A ať udělal cokoliv, ať se s náma nedokážeme na něj zapomenout, a mnohdy ani nechceme. Protože se nám líbil ten pocit, že na všechno nejsme sami, že máme v někom oporu, že nás někdo má rád, a že my někoho milujeme.
A když konečně zahodíme kapesníky, a otevřeme oči, příjde zase on, Princ s velkým P, a my zase lítáme někde tam nahoře, někde mezi nebem a zemí, někde kde jsme jen my dva. A začíná to zase znova, je to jako droga, dodává nám to pocit, že všecko zvládáme, že se všechno točí kolem nás, zapomínáme na to že se musíme učit, že musíme doma uklidit.
Láska totiž spouští v našem mozku jakési mě neznáme hormony, které oblbují rozumové myšlení, a když jsme s milovanou osobou dodává se nám dávka tohoto hormonu, avšak když se s ní rozloučíme to že nám chybí je vlastně abstinenční příznak.
Tohle ale není pravá láska to je jen zamilovanost pobláznění, a to netrvá věčně. Jakmile v době zamilovanosti příjde hádka není to žádny problém, ale jakmile po opadu zamilovanosti příjde hádka, je to o tom jak moc silná láska je. Pakliže je silná , jde se dál. Ale jakmile není dostatečně silná, rozpadne se tento pár jako domeček z karet, a jsme zase u toho…A takhle to jde dál celý život pořád dokola. Nakonec si přece jen vybereme toho jednoho, toho s protějším pólem a přilnem k sobě na pořád, postavíme dům, založíme rodinu, vychováváme děti. A jen s úsměvem na tváři vzpomínáme na tyhle „děcký“ lásky, které nás tolik trápily, a tolikrát nás přivedly na dno, díky kterým jsme přišli o tolik slz a o tolik minut,hodin, dnů, týdnů, a možná i měsíců života.

Poslal(a): karolína, 29.4.2008