Ták….půl roku v háji. Čas, city,touhy,přání,plány. To všechno tu bylo a najednou to být nemá. Proč? Protože jsi se tak rozhodl. Nevím jestli jsi mi toho tolik dal,nebo vzal. Nevím jestli celej ten vztah byl prokletím nebo darem. Nevím jestli tě miluju nebo nenávidím.
Děkuji ti, že jsi dal mému životu určitý směr a pořádnou dávku barev. Za to, že jsi dal mým očím poznat znovu ty jiskřičky radosti vždy, když jsem tě spatřila. Děkuji za to, žes mě chytil a nechtěl pustit, žes trpěl ty moje nálady které byly čím dál častější a postupně se stupňovaly. Děkuji ti za to, že jsi mě nenechal samotnou na pospas hyenám, děkuji žes nedovolil mezi mě a mou rodinu vstoupit ty staré spory a děkuji, že jsi byl se mnou a držel mě za ruku, když už jsem myslela že to nezvládnu. Prožili jsme toho spolu hodně krásnýho a hodně těch věcí pro mě bylo poprvé a jsem ráda, že zrovna tys mi ukázal hodnotu nejen mě samotné, ale bohužel i té prokleté lásky. Proč prokleté? Proč nadávám na něco,co mi po takovou dobu bylo radostí nad všechny ostatní? Protože jak zpívají oni,však víš, všechno jednou začíná a všechno jednou končí a já mám teď těch šest měsíců co tě znám, těch šest měsíců radosti,spokojenosti a milování, zaplatit. Né že bych byla lakomá,to doufám víš, ale víš jak jsem na tom s city. Těma nerada plýtvám. Jenže teď nějak není zbytí. Ty jsi pryč,já jsem tu. Vidím jak jsi se tvářil,slyším co jsi mi říkal. Vzpomínám jak jsi mě lechtal a líbal všude kde to jen šlo. Sedím na židli, na které jsi sedávala ty, dnes a denně žiji v pokoji, kde jsi zanechal svou vůni. Nějak to nemůžu zvládnout. Myslela jsem si,že už bude fajn, že to beru dobře, ale jak je vidět,tak jsem se asi zmýlila. Chybíš mi. Ukrutně. Najednou není pro co žít. Není koho milovat. A víš, že pro mě není vznešenějšího citu. Víš, že tě postrádám a potřebuju být s tebou. Víš, že nevím co si počít. A je ti to jedno. Úplně jedno. Nezajímá tě co dělám,nebo jak to zvládám. Vážně je ti to tak moc jedno,po tom všem?

Poslal(a): Francaise, 4.5.2008