Je to už dávno co sem si mylel že můžu žít normální život je tomu skoro 8 let co sem dělal všechno pro to abych tu nebyl. Začalo to ztrátou lidí který sem miloval z celýho srdce přítel který mi načil spostu a i to jak bolí ztráta milovanýho člověka a do dnes na něj vzpímínám a nesrovnal jsem se s jeho smrtí. Byl mi blíž než všichni ostatní a nikdy sem mu to nřek zachránil mi život a já sem věděl že to byl on, odešel nedobrovolně a nic už ho nevrátí nic to vím až dnes dva dna po jeho pohřbu kdy sem tu bolest chtěl vrátit celýmu světu sem ji potkal nikdy na to nezapomenu byla krásná a já jen stál srdce i když bolelo tak mi pokočilo a málem se zastavilo jak mi to vzalo nemoh sem z ní spustit oči. A dneska už je jedno jak sme se dali do hromady, ale byli jsme spolu a já byl klidnej a milej kluk když sem byl s ní nebylo nic co bych nedokázal a nic co bych pro ni neudělal nikdy mi nevynadala když sem se opil nebo nebo sem se popral věděla že sem jen snutnej a nevěděl co mam dělat. Asi po dvou měsících jsem se uklidnil, a vim že na to mněla zásluhu jen ona dokázala ze mě vymámit to nej co ve mě bylo a věděl sem že ze mi zachránila i duši a nikdy jsem nechtěl bejt bez ní. Jednoho večera když jsme jí dal pusu na čelo a řek ji dobrou zlato ráno si pro tebe přídu jsem si všim že má v očích to stejný jako když jsme spolu začínali oheň lásku něhu vše co jsem na ni miloval. Ráno už sem si ji neprobudil byla skoro pryč pár dalšich měsíců umírala ve špitále ka sem nesměl nebyl jsem rodiný přislušník nic sem nechtěl víc než ji říct že to spolu zvládnem ale už nikdy se neprobrala a já je začal se mstít všem a všemu co mi přišlo do cesty od tý dobi nejsme v klidu dlouho jen občas a na chvilku
a dnes vím že pomsta nic neřeší. Tenkrát sem se mstil a ubližoval lidem který si to zasloužili ale i těm nevinejm a dnes mi z toho běhá mráz po zádech když si uvšdomim co vlastně sem nic jenom zrůda když se novládnu silou vůle která je už slabá tak jsem kladivo čeho se dotku to zničim a teď nemyslim jen fiziky zjistil že mi nevdí jakkoli ranit nikdy jsem to nechtěl je to tak nechci to tady romazávat, ale čekam na den kdy mi někdo spočítá to co sem proved a donutí mi zaplatit a jen doufam že tu cenu nebude platiti má rodina. je už čekám vzdal se naděje že si někoho najdu a budu v klidu žit to se nikdy nestane a štěstí je tu pár lidí který mi maj rdi pro to jakým sem dneska a možní je to dobře možná ne to nevim. nepíšu to bez cíle někomu sem nastínil co sem dělal a nejsem na to hrdej a už sem si řek že dost a nechci alby tobylo bráno jako omluva mejch skutků já sem věděl co dělám a jestli to bylo dobře nebo ne to už sem nepatří ale změnil sem se dnes už chci jen najít kousek klidu na duš a nikdy už neubližovat je to moc ale jendou možná? Budoucnost si neplánuju nevim jelsti nějakou mam ale na ty který sou mi blízcí si čas udělam a ty který mam rád tak si je v srdci uchvám i když jim to asi nikdy neřeknu, ale je to tak. proved jsme spoustu hnusnejch věcí a dnes už jsem jen to co jsem.

NIKDO A NIC.

Poslal(a): FATBOY, 7.5.2008