Vzpomínám na jeden lednový den, kdy venku strašně mrzlo a padal sníh. Všechno na mě tak nějak doléhalo a já byla smutná...Až pak najednou ses z ničeho nic objevil a ten tvůj pohled do mých očí, ve vteřině mi prolétlo hlavou, kolik energie a napětí je mezi náma a já nebyla schopná slova. Zatočil se se mnou svět a ty ses usmál. Celý večer jsme po sobě koukali a až mě úplně zarazilo, jak moc jsme si rozumněli, když jsme si spolu povídali a ty jsi mě po dlouhé době rozesmál. Jak jsem zjistila, dělili nás stovky kilometrů, přesto jsme spolu prožili desítky krásných dní a nocí, na které dnes tak moc ráda vzpomínám, na to, jak jsi mě každou noc objímal a hladil a pak jsme se vedle sebe zase probudili, jak jsi mě vzal do zoo do Dino parku a každej dinosaur byl T-Rex :) jak jsem fňukala, když jsi mi usnul na Valentýnskou noc a taky na jeden nezapomenutelný den v Praze, když jsi musel pracovat a nemohl ses mi věnovat, jak jsem ti usnula v kanceláři na stole. Bylo nám spolu tak hezky, i když jsme spolu nebyli každý den, mělo to své kouzlo a najednou, z ničeho nic to skončilo. Všechno bylo pryč, z minuty na minutu, kdy Tvá slova zněly něco jako „Nemůžu se ti věnovat natolik, jak bych chtěl.“ Tu dlouhou noc jsem nemohla usnout, než jsem pochopila, že už se mnou nechceš být. Pár týdnů jsme bez sebe a ani nevíš, jaký je to, vidět tě každý týden, jak se na mě směješ a úmyslně mě chytáš za srdíčko gesty, které děláš a která náleží jen mě, mluvíš se mnou v hádankách, které chápu jen já. Každý může vidět můj úsměv a to, jak jsem šťastná, ale jen ty víš, že tomu tak není, že je mi zase smutno jako tenkrát a jak moc mi chybíš.

Poslal(a): Ree., 27.5.2008