Milovala jsem tě….opustil jsi mě….dvakrát a já tu zůstala sama stát…nezajímalo tě,jak na tom jsem,jak že mi je,když jsi zpřetrhal všechna pouta co nás svazovala a nechal mě samotnou na kraji chodníku,uprostřed deštivého dne. Utekl jsi a neohlížel ses. A já tam jen tak stála a čekala a dávala v žalu jména kapkám deště,co mi dopadaly do vlasů a v píjely se do kůže.Avšak netrvalo dlouho a ty jsi se podíval zpět,jenže já už tam nestála….byla jsem o kus dál,slunečním světlem oděná,s úsměvem na rtu a neohroženým odhodláním,už tě nikdy nevidět. Že jsi přilezl po čtyřech,zase, s prosbou o další šanci mě nijak nepřekvapilo. Byl jsi tu,snažil ses,ale já nemohla. Chtěla, jenže to nešlo. Asi jsi to pochopil a už se neozval. Proto jsem se ozvala já s chtíčem vědět,o co ti vůbec znovu šlo. Proč? Proč jsem to udělala a ponižovala se po tak dlouhé době? Proč jsem tě radši nenechala plavat a jen planě nepokrčila rameny, když už jsem byla v pořádku? Protože ať uděláš cokoliv, kdykoliv,aŤ tě budu odmítat sebevíc a tvářit se,že tě nenávidím, nebude to pravda. Miluji tě. Pořád dál a i když se o kus posunu a budu líbat rty někoho jiného,v mém srdci pro tebe bude vždycky místo. Ať chci nebo ne, ať chceš nebo ne. Nevím jak ty,jen bohužel matně tuším, ale já tě stále ctím a chtěla bych být s tebou, jenže to tak nemá být,i kdybychom se na hlavu stavěli…Náš čas pro jednou vypršel, ale snad jednou přijde doba,kdy si máme odpustit…

Poslal(a): Francaise, 3.6.2008