Ten, pro koho toto píšu, si to stejnak už nikdy nebude moci přečíst, jelikož je tam, kde ho už nic nebolí, a nic netrápí. Stalo se to dávno, když jsme se potkali, a zahleděli jeden druhému do očí, a postupem času získávali lásku jeden druhého, byli jsme spolu šťastný, nikdy v životě jsem předtím tak šťastná nebyla tak jako s ním... prožívala život naplno, vychutnávala si každé jeho obětí, každý jeho polibek, pohlazení dotek, pohled.. no snad vše co se dalo, vždyť to zná každý kdo se zamiluje. A jak čas plynul, a roky letěli byli jsme do sebe zamilovaný čím dál tím víc. Každým dnem mi na Něm záleželo více a více, tak jako jemu mě. A také to dával patřičně najevo. Bylo vidět že to myslí se mnou vážně, a že to není jden z těch týpků co si zahrávají jen s pocity toho druhého. Jednoho krásného večera, kdy jsme se s Martinem milovali, jsem mu z ničeho nic začala plakat v náručí... nevím proč to tak bylo, nevím proč zrovna v této situaci, prostě ten důvod nevím, ale on se lekl že mi nějak ublížil. Ptal se mě, co mě bolí, jsem - li v pořádku.... zda mi nějak neublížil. Odpověděla jsem mu ne, neublížil, a tak se ptal co se dějě, a proč pláču.. zmohla jsem se jen na větu: nechci Tě ztratit... a on se na mě sladce usmál se slovy: Ale myšičko, mě v životě neztratíš.... Miluji Tě.. a obějal mě.. poté jsme usínali jeden druhému v náruči.... Druhý den jsme měli odjíždět na dovolenou... Martin ještě předtím než pro mě přijel volal že za chvíli je u mě.. že jen dotankuje a vyrazí...

to ráno, než odjížděl zařídit pár věcí k rodičům ještě, to bylo naposled co jsem ho viděla. Dnes je to přesně na den 5 let co je Martin po smrti... a já bych mu tak ráda řekla že mi tak moc chybí, a že se mi po něm strasně moc stýská... a že mi na něm vždy moc záleželo.

Dlouho jsem se z toho šoku vzpamatovávala, dlouho trvalo než jsem dokázala k někomu získat náklonost, než jsem někomu dokázala říci Mám Tě rád.. . Dnes, po pěti letech, jsem dokázala někomu říci že ho miluji. Ano celých pět let jsem nikomu ty dvě slova nedokázala říci, a nedokázala jsem si nikoho připustit k tělu, až teď a já doufám že to je člověk, kterému na mě záleží,a který mi neublíží. Miluji ho... tak jak jsem milovla kdysi Martina... a možná že ještě víc. po pěti letech se cítím znova opravdu šťastná, a prožívám lásku naplno tak jako tenkrát. A Já tomu človíčku moc děkuji.

Poslal(a): kelli, 24.6.2008