stojím tu už věčnost...tady kde se kapky deště rozprsknou na desítky drobných kapiček a vytvoří na trávě nádherné korále.Déšť mi stéká po vlasech a rychle promáčí mé šaty...promrzlá na kost tu stojím..stojím a nejsem schopná udělat jediný krok.Bosýma nohama se pomalu propadám do promáčené půdy.Kdesi zahřmělo...taková nádhera...ale já přesto nemůžu být z té krásy šťastná...jenom hledím naproti do okna jestli nezahlédnu obrys tvé postavy...Ale i kdybych tě zpatřila...nemůžu...nemůžu i říct to všechno co mě trápí.co mě tíží na srdci jako veliké a těžké balvany.Proč?asi mi to nedovolí moje svědomí...nedovolí mi říct že tě pořád miluju...Miluju tě k zbláznění.vím, už jednou jsem tě opustila...ale pochop.já jsem musela...ty víš proč...odpustíš mi vůbec někdy?miluju tě...křičím ale nikdo mě neslyší...přes hromy na obloze...měla bych se bát té bouřky...zimy...blesků...ale ničeho se nebojím tak jako temnoty v mém srdci...tak prosím...odpusť:'(

Poslal(a): Margisek, 13.7.2008