Když člověk po nešťastné lásce, plný hořkosti a smutku , chce být sám a v úzkalích sama sebe se trápí.
Ztrácí veškerou naději na víru v to lepší, cíti jak ho život zlomil…… Začíná žít v nejistotě . To je důkaz toho, že i velmi silní lidé sou slabí…… Mění ho to…… Názory,povahu a myšlení…. Díky této ráně si člověk uvědomuje co dělal špatně a že dokázal i ubližovat. Teď to pocítil i na sobě… Čas plynul.
Rány na srdci se pomalu hojily,ale ne úplně…. Pořád byl sám. Upadal do temnoty ve svém nitru.
A jediné co dokázal tak uspokojovat své okolí přetvářkou… Byl nešťasný ..chyběl mu ten nejbližší človíček… A tak po dlouhé době začal hledat..bez úspěšně… Pár nevydařených pokusů ho dostávalo víc a víc na dno… A tak dnů samoty přibývalo. Největší záhubou člověka je samota.
Ale i v té největší temnotě se cosi zablýsklo světlem tak jasným, že zauvažoval o to, že přeci naděje
ještě existuje… Ano, potkal ji… Hned ho uchvátila. Jenže po dlouhé době samoty nevěděl co říct,jak ji o sobě dát vědět. Dny ubíhaly a on se jen potajmu koukal jak se směje,je smutná a nebo se báví.
Pak si řekl,pokud je to moje naděje nesmím ji promarnit. Seznámili se a trochu se poznali.
Měli hodně společného. I tu neštastnou lásku….
Byla zvláštní,ale tak fascinující,že ho uchvátila ješte víc… Myslel na ni víc víc a nevěděl jak dál..
Toužil po ni, ale nevěděl zda by ho chtěla.. A toho se bál… Chtěl být sní a poznávat ji ještě víc, ale
nedávala mu prostor… Ten který tak potřeboval. A tráví čas přemýšlením jak jí dokázat,že o ni opravdu stojí, aby i ona uvěřila,že naděje na lásku existuje…..

Poslal(a): _Adam_, 21.8.2008