Nevím kdo si to přečte a nevím jestli se nad tím někdo zamyslí, ale je to především pro mladé slečny, aby si uvědomily, že jejich přítel nemusí být po chvíli stejný jakého ho poznaly a ani ony nemusí zůstat tak skvělé jaké bývaly.

Pan dokonalí, ano vždy jsem si myslela že ten můj, je úžasný, udělá pro mě všechno, nemůže bezemě být, miluje mě, nepodvede a neopustí mě. Ano takle vypadá myšlení naivní holčičky, která má růžové brýle. Ty brýle jsem nosila celích osm měsíců, samozřejmě, že jsme měly krizovnky, ale vždy jsme to nějak překonaly, ale pak přišla rána, rána o které jsem si myslela že mě nikdy nepotká, že nejsem ten typ holky, která by to dopustila. Ale ta tzv. láska dělá divy. Otěhotnila jsem v šestnácti letech, což je hodně velká rána pro holku, která byla v jiném světě než ostatní. Dostala jsem pořádnou facku od života a probudila jsem se do reality, která mi nebyla souzena. Ale fajn byla jsem těhotná, má rodina by to nepochopila, začala jsem uvažovat. Neměla jsem jinou možnost než jít na potrat, pro někoho nepřectavitelná věc, ale když se to stane zrovna vám věřte že být v mé situaci nemáte navybranou. Potrat jediné východisko, jak neuvěřitelné. Ani jsem nevnímala že ve mě roste život, že jsme já a můj přítel stvořily něco co se neodhazuje. Nic jiného než potrat jsem v hlavě neměla. Řekla jsem to jemu, tomu panu dokonalímu, který mi sliboval věrnost což také nedodril, ten co mi síbil že bude stále semnou a že pro mě udělá všechno, tak přesně ten z toho měl strašnou srandu a nakonec mi napsal, že mi dá peníze a to bude ta potpora. Nenáviděla jsem ho, ale z ničeho nic se začal lepšit, prostě najednou se o to strašně zajímal, sle to už jsem neměla zájem já. Šla jsem do nemocnice na zákrok o kterém jsem ani netušila že mi tak moc změní život. Po zákroku jsem tři hodiny brečela na pokoji a pak šla domů. Doma s úsměvem a v sobě strašnou zlost, ale rodina o tom nevěděla takže přetvářka neustále v kuse. V sobě prázdno, které jsem cítila a ani jsem nemusela myslet na to co mě potkalo. Zloba, nechuť k čemukoliv, uzavřenost, probrečené noci, lítost to všechno bylo a je náplní měho života. On?? ten pan dokonalí=DD bože co jsem si asi myslela, nic nepochopil, nepomohl, nepodržel a místo toho si hledá náhradu, docela směšný. Ale přece jen něco dobrého snad na tom je a to, že jsem se naučila že né každé přesvětšení je skutečnost, že život si dělá co chce, naučila jsem se že i strach je dobrá věc a že né každej člověk je ten za koho se vydává. Sundalo mi to růžové brýle a probudilo ze snů. Ukázalo cestu, kterou jsem nechtěla ale musím jít. A především že milovat neznamená všechno, že láska není důvěra, potpora...Naučilo mě to věřit hlavně sobě. Spadla jsem do sraček a naučila se v nich chodit. Z té najivní holčičky se stala bezcitná osoba, která se podívá do zrcadla a neví kdo je ten co se v něm odráží. Nejsem za to šťastná, ale to je teď má volba...

Poslal(a): A.n.o.n.i.m.k.a158, 25.9.2008