Je mi dnes nějak zvláštně smutno. Vyměnili jsme si poslední věci, které nám oběma po sobě zbyly doma a jdeme svou cestou. Ač zdálo se mi, že již jsem imunní vůči všemu, co se týká něj - opak je pravdou. Nevím proč i teď cítím takový smutek a takovou bolest. Slzy mi opět rozdírají tvář a na srdci praskají jizvy. Nikdy už nebudu milovat, tak jako tenkrát jeho. Už něvěřím anebo spíše nechci věřit. Nebyla to jen obyčejná láska, bylo to souznění nejen duší ale i krve. Byl člověkem, za kterýho bych dala svůj život, ale jediny co dokázal, bylo lhát a podvádět. Možná bychom byli stále spolu, kdo ví. Ale lepší žít sám, než s lhářem a liským podvraťákem. Je mi jasné, že zas přijdou jiné, které to s ním zkusí. Pěkný je na to dost. Navíc má slušné konto. Na to mnoho holek letí. To, že my spolu byli, když něměl nic, mě už netrápí. Znám ho, jak své boty. Což bylo někdy fajn a někdy mě to dost zneklidňovalo. Jediné, co je nad Slunce jasné je to, že já už nebudu ta, která mu nejvíce ublížila, ani on nebude tím, koho budu nenávidět za jeho krutou zradu. Vím, že přijde někdo, kdo začne pomalu okusovat jeho srdce a nakonec je krvelačne roztrhá na kusy. Já už ti ale pak ty kusy nepomůžu sešívat, neb i to mé srdce se ještě teď válí někde před tvým barákem, v bytě, který jsem spolu budovali. Říkám ti jen, utři si koutky a začni trhat někoho jiného, než někdo úplně cizí, kterému naletíš, tak, jak já naletěla tobě, ti rozdrápe hruď a v její dutině nechá pomalu a za velké bolesti dobít tvé srdce. Duši nemáš, tak ať žije souznění krve.

Poslal(a): koria, 27.9.2008