Když jsem byla malá chtělá jsem být princeznou, postupen času mi začalo docházet, že tento pošetilý sen - nikdy nemůže vyjít. Když jsem povyrostala chtěla jsem být zvěřolékařkou i přesto, že se mi dělá špatně s krve a bojím se všech zvířat. Když jsem byla malá nevnímala jsem okolní svět. Neřešila jsem, že nemůžu být zvěrolékařkou - byl to jenom můj sen - proč si ho tedy kazit? Teď když už jsem vědší mi dochází stále víc a víc věcí - i to že nemůžu být zvěrolékařka.
Začala jsem myslet, ne jenom o sobě a mých snech, ale i o tom, proč je svět takový? Proč není lepší? Proč nevidíme krásy, které jsou skryty pod mikrospem vlastním okem? Proč nemůžeme každému člověku pomoci, když umírá? Proč je svět takový? Takový krutý, zvláštní, nespoutaný....
Nejraději bych teď svých šestnáct let udělala úplně jinak - vlastně ne úplně, ale nějaké dny bych úplně vymazala, některé dny bych naopak prodloužila. Třeba ty které jsem strávila s milující rodinou na dovolené nebo ty s přáteli....
A přece jenom bych nic neměnila - když to jsem přece já - moje minulost - proč na to tedy zapomínat - když přece v chybách a zameškaných chvílích se člověk učí nebo snad ne?

Poslal(a): Vajny, 29.9.2008