Ačkoliv vím, že si na mě málokdy vzpomneš a že je minimální pravděpodobnost, že si to někdy přečteš. Musím to napsat, protože si potřebuji vyprázdnit srdíčko bolestnými a chmurnými otázkami, proč jsem se do Tebe vlastně tolik zbláznila. Je to skoro půl roku a já Tě poznala na prázdninách, kde jsem byla se svou nejlepší kamarádkou. Na první pohled co jsem Tě spatřila se mi v duchu promítaly různé věci, říkala jsem si, není to ten princ o kterým jsem kéždé noci snila? Myslela jsem si že ne, protože za celých mých 15 let se mi líbilo tolik kluků, do dvou jsem se trošku víc zakoukala, ale zkamali a až po tom drsném pádu jsem poznala, že to nebyla láska ale jen pobláznění. Myslela jsem že to samé je i u Tebe, ale poslední měsíc zjišťuji, že to tak není. Za celou dobu co Tě znám jsem poznala desítky nových, krásných a hodných kluků. Pár se mi jich líbilo, ale pokaždé když jsem si vzpomněla na Tebe řekla jsem si že existuje člověk, který drží mé srdce daleko víc než ostatní kolem.... Strašně bolí tůto psát, protože mě nejvíc utápí to, že mě skoro nikdo nechápe, nikdo kdo nepoznal něco podobného neví o čem tu píšu, protože až teprve poznáš co je to bolest a jak bolí, když jseš nešťastně zamilovaný několik měíců teprve pak může říct, že ví, co je strach z toho cítit slzy téct po tváři. Chci, aby se k Tobě přeneslo, že Tě mám opravdu moc ráda že mě nebaví jen po sobě koukat, koukáš se mi do očí svým něžným a zmateným pohledem v tvých očích vidím něhu, lásku, ochotu ale i bezmocnost a zmatenost. Nevím zda mě jednou pochopíš, ale už kdyby se tak stalo byl by to můj nejšťastnější den na tůtý planetě... protože ty jsi mě naučil milovat, díky Tomu že tě občas vidím na vlastní očí a díky Tomu že jsem Tě vůbec poznala, můžu říct, že vím, co je to, to hezký šimrání v bříšku... Jsem nervózmí když Tě vidím, když vím, že máš přijít, když projdeš kolem mě, když mě pozdravíš... Pro mě jseš nyní střed vesmíru a mě bude stačit to, když mi řekneš... " Nic lásce nebrání, ani vzdálenost " . Chci, abys to řekl.... jseš ten na koho musím stále myslet, jseš příčinou toho, že jsem stále myšlenkama jinde než tam kde bych měla být. Jsem ti dlužná... Měj si třeba milion jiných holek, klidně si nevšimni toho, že Tě zbožňuju a že už nevím, jak prostě dál a jak ubohá nána si vypisuju svoje pocity na internet, místo abych sebrala všechno odvahu a řekla Ti to do očí, jsem srab a tak za to budu platit... A už platím tím, že nevím na čem sem, protože jsi mi nic ještě nikdy neřekl... Jsme oba zbabělí?? Jo?? Sakra už mi to nebaví, protože mě vážná užírá pocit, že tě hladí po vlasech jiná, že tě můžu držet za ruku a že ona může hledět do tvých očí... Nebudu psát, že chci abys semnou chodil a nebo nechci po Tobě abys mě miloval dokonce života... protože co bude nikdo neví, chci jen jedno... " VŠIMNI SI TOHO,ŽE SE CELÁ KLEPU KDYŽ TĚ VIDIM " ...Prosím.... Dejte mi někdo tu odvahu.... Chci Ti to říct strašně moc, ale jsem na to strašně slabá ...

Poslal(a): Niky, 17.11.2008