Jak neuvěřitelně malá hranice je mezi tím, kdy něco bereš jako samozřejmost, a mezi tím, kdy něco ztrácíš. Ale proč Tebe? Proč tebe můj medvídku? Proč zrovna o tebe musím přijít? Nestačilo to jednou? Nestačilo, že už sem přišel o člověka, kterého miluji? Proč musím přijít i o člověka, bez kterého nemůžu ani dýchat? Ach ano. Měl jsem tu možnost s tebou být. Ale proč jsem nebyl?
Protože jsem si nikdy neuvědomil, co jsi. Co v tobě mám. Co pro mě znamenáš. Nikdy jsem si neuvědomil, co pro mě znamenáš, dokuď jsem Tě nezačal ztrácet. Ale já nechci Tě ztratit. TEBE NE! Lindo, nikdy jsem ti neřekl, jak neuvěřitelně moc Tě mám rád. Proč? Protože jsem myslel, že to víš. Jenže doby se změnily. Změnily se tak moc, že ty se stěhuješ, a Já o tebe přicházím. Co mě nutí, psát to na papír? Asi bezmoc. Bezmoc, kterou prožívám. Nemůžu říct stop, nemůžu to zastavit. Pomalu odcházíš, přitom bych ti ještě chtěl sdělit tisíce věcí. Jak rád tě mám, jak důležitá pro mne jsi, jak těžko přežívám bez tvého úsměvu. Ach, ano. Tvůj úsměv. Slunce na nebi, naděje v bezmoci, světlo v šeru, záchraná ruka, když už nevíš jak dál. To je tvůj úsměv pro mne. Tvůj nádherný úsměv. NEJKRÁSNĚJŠÍ VĚC NA SVĚTĚ, CO KDY MŮŽU SPATŘIT. Ani tisíce vět, ani tisíce rýmů, ani tisíce tun zlata nemůže napodobit tvůj šarm, tvoji krásu, ať už vnější, či vnitřní. A Já teď o tebe přicházím.
Nikdo mi neuvěří, že Tě nemiluji. Ale ztratit člověka jako jsi Ty, je tisíckrát horší, než ztratit přítelkyni, matku nebo otce. Navždy pro tebe.

Poslal(a): blgas, 17.11.2008