Vím, že žiju...vím, že dýchám...vím, že se směju...vím, že miluju, ale proč nic z toho, co tady píšu necítím?proč když se podívám na cokoliv na světě, tak všude vidím Tebe?mám strach z prázdnoty která mě celou ovládla.Mám strach z bezmocnosti, kterou cítím v každičkém kousku svého těla.Mám strach z toho, co bude dál.Představa, že už Tě nikdy neuvidím mě svírá a ničí.Nechci být s Tebou ani bez Tebe, nechci abych Tě potkávala, ale neustále Tě vyhledávám...ten pocit, co v sobě není láska...vím, to!je to bezmocnost a snaha odolat Ti...my dva spolu nikdy nemůžeme být.Stojí proti nám celý vesmír.Jsme spolu až když den usne a hvězdy začínají být na dosah.Ležíme vedle sebe, jsme šťastní z naší blízkoti a touhy po sobě.Díváš se mi do očí a já v tu chvíli vím, že bez Tebe prostě nechci a už ani nemůžu žít.Já vím, že jsme si oba hodně ublížili, ale oba jsme na to dokázali zapomenout...v těsném obětí nevíme o světě.Nezajímá nás, co se děje kolem, jsme jenom já a Ty...nenávidím slunce, protože to mi Tě vždycky vezme a vrátí až za dlouhou dobu...

Poslal(a): ne.šťastná, 19.11.2008